Cesta lidí

Deset bran

První brána

Džo Džuův pes

Kdosi se zeptal zenového Džo Džua: „Má pes buddhovskou přirozenost?“

Džo Džu odpověděl: „Mu!“ (=Ne!)

1. Buddha řekl, že vše má buddhovskou přirozenost. Džo Džu řekl, že pes budd­hovskou přirozenost nemá.

Co z toho je správné?

2. Džo Džu řekl: „Mu!“ Co to znamená?

3. Má pes buddhovskou přirozenost?

KOMENTÁŘ: Ticho je lepší než svatost. Ote­vřete-li ústa, je to velká chyba. Jestliže však chybu použijete k záchraně všech bytostí, je to zen.

Druhá brána

Džo Džuovo umývání misek

Jednou přišel za zenovým mistrem Džo Džuem mnich a řekl mu: „Mistře, právě jsem vstoupil do kláštera. Prosím, dejte mi učení.“

Džo Džu se zeptal: „Už jsi snídal?“

„Ano,“ odpověděl mnich.

„Tak si umyj své misky,“ řekl Džo Džu.

Mnich dosáhl probuzení.

1. Čeho mnich dosáhl?

2. Kdybyste byli tím mnichem, jak byste Džo Džuovi odpověděli?

KOMENTÁŘ: Snídaně je ráno, oběd v poledne a večeře večer. Rozumíte svému úkolu, když je po jídle? Tak to udělejte.

Třetí brána

Song Am Eon volá mistra

Zenový mistr Song Am Eon sedával každý den v sále dharmy obrácen k modré hoře.

Pokaždé na sebe volal: „Mistře!“

A odpovídal si: „Ano?“

„Musíš udržovat čistou mysl!“

„Ano!“

„Nenech se nikdy nikým zmást, ať jsi kdekoli!“

„Ano! Ano!“

1. Co to znamená „Mistře!“?

2. Song Am Eon na sebe volal a odpovídal si – to jsou dvě mysli. Která z nich je pravý mistr?

KOMENTÁŘ: Hloupost, hloupost! Kdo rozumí ženské a mužské tváři? Umyjte si obličej a vše se jasně objeví.

Čtvrtá brána

Bódhidharma nemá vousy

Zenový mistr Hok Am se ptával svých žáků: „Proč nemá Bódhidharma vousy?“

1. Jaká je Bódhidharmova původní tvář?

2. Proč nemá Bódhidharma vousy?

KOMENTÁŘ: Tři roky po své smrti se Bódhi­dharma vrátil do Indie a nesl si s sebou hůl a botu. Nikdy nezemřel. Kde je teď? Dávejte po­zor.

Pátá brána

Hyang Eomův „člověk na stromě“

Mistr Hyang Eom řekl: „Představte si, že na stromě visí člověk. Drží se za zuby, ruce i nohy má svázané a nemůže se jimi dotknout stromu. Pod strom přijde jiný člověk a ptá se ho: Proč přišel Bódhidharma do Číny?

Pokud člověk na stromě otevře ústa, aby odpověděl, spadne a přijde o život. Když neodpoví, nesplní svou povinnost odpovědět na otázku a bude zabit.

1. Kdybyste na stromě viseli vy, jak byste zůstali naživu?

KOMENTÁŘ: „Aigo, aigo, aigo!“ Kdo zemřel? Vaše matka nebo váš syn? Objevuje se to jasně přímo před vámi.

Šestá brána

Odklepávání popela na Buddhu

Někdo přijde do zenového centra. Zapálí si cigaretu, vyfukuje kouř a odklepává popel na Buddhu. Uvidí ho opat a zvolá: „Zbláznil jste se? Proč odklepáváte popel na Buddhu?“

„A proč ne? Všechno je Buddha,“ odpoví muž.

1. „Všechno je Buddha.“ Co to znamená?

2. Proč ten člověk odklepává popel na Buddhu?

3. Pokud byste v tu chvíli stáli před ním, co byste udělali?

KOMENTÁŘ: Jak potkáte Buddhu? Kam vy­hodíte popel? Je to vše velmi jasné. Vaše správné působení je vždy přímo před vámi.

Sedmá brána

Tři Ko Bongovy brány

První: Slunce na obloze svítí všude. Proč ho zakrývá mrak?

Druhá: Každý má svůj stín, který ho následuje. Jak můžete na svůj stín nevkročit?

Třetí: Celý vesmír je v plamenech. Pomocí jakého druhu samádhi uniknete spálení?

KOMENTÁŘ: Slunce, měsíc, hvězdy, hory a voda, vše je úplné. Jestliže se jedna mysl objeví, je to velká chyba. Jestliže jedna mysl zmizí, pak se dívání a poslouchání stanou pravdou. Nic nevytvářejte. Pouze se dívejte, poslouchejte, pouze to dělejte.

Osmá brána

Duk Sahn si nese misky

Jednoho dne vešel mistr Duk Sahn se svými miskami do sálu dharmy. Uviděl to hospodář Seol Bong a řekl: „Mistře, zvon ještě nezazněl a do bubnu nikdo neudeřil. Kam jdete s těmi miskami?“ Duk Sahn se otočil a vrátil se do svého pokoje.

Hospodář o tom vyprávěl hlavnímu mnichovi Am Duovi. Am Du řekl: „Velký mistr Duk Sahn nerozumí poslednímu slovu.“

Duk Sahn se o tom dozvěděl a nechal si Am Dua zavolat. „Ty se mnou nesouhlasíš?“ zeptal se. Am Du mu něco zašeptal do ucha. Duk Sahnovi se ulevilo.

Když následujícího dne pronášel Duk Sahn řeč dharmy, byl jako vyměněný. Am Du předstoupil před shromážděné mnichy, hlasitě se smál, tleskal rukama a volal: „Hurá! Skvělé! Starý mistr pochopil poslední slovo. Teď už ho nikdo nedostane.“

1. Co bylo to poslední slovo?

2. Co zašeptal Am Du mistrovi do ucha?

3. Jak se mistrova řeč lišila od předcho­zích?

4. Kdybyste byli Duk Sahnem a Seol Bong by se vás zeptal, kam se těmi miskami jdete, jak byste odpověděli?

KOMENTÁŘ: Tři psi si vzájemně honí v kruhu oháňku, následují pach a hledají žrádlo.

Devátá brána

Nam Čeon zabíjí kočku

Jednou se mniši z východní a západní části kláštera hádali o kočku. Když to uslyšel mistr Nam Čeon, popadl kočku do jedné ruky, druhou rukou vytáhl nůž a řekl: „Poslouchejte mě! Stačí jedno jediné slovo a nechám tu kočku být. Když mi ho neřeknete, zabiju ji!“

Nikdo nebyl schopen odpovědět, a tak Nam Čeon kočku zabil.

Ten večer se vrátil do kláštera Nam Čeonův žák Džo Džu a když se od mistra dozvěděl, co se přihodilo, zul si boty, dal si je na hlavu a odešel.

Nam Čeon si povzdychl: „Kdybys tam v tu chvíli byl, mohl jsem tu kočku zachránit.“

1. Nam Čeon pravil: „Řekněte jediné slovo!“ Co byste v tu chvíli udělali?

2. Džo Džu si položil boty na hlavu. Co to

znamená?

3. Proč tento zenový mistr vysoké třídy porušil předpisy a kočku zabil?

KOMENTÁŘ: Nam Čeon, Džo Džu a všichni žáci jsou mrtví. Kočka mňouká „mňau, mňau.“

Desátá brána

Myš žere kočičí žrádlo

Seung Sahn navštívil svého učitele, zenového mistra Ko Bonga. Ko Bong mu dával mnoho obtížných kong-anů a Seung Sahn na ně lehce odpovídal. Po mnoha výměnách Ko Bong prohlásil:

„Dobrá, mám poslední otázku. Myš žere kočičí žrádlo, ale kočičí miska je rozbitá. Co to zna­mená?“

Seung Sahn dal mnoho odpovědí, ale na každou Ko Bong řekl pouze: „Ne.“ Seung Sahn byl rozčilený a frustrovaný, úplně se zarazil. Padesát minut se upřeně díval Ko Bongovi do očí, když tu se jeho mysl naráz otevřela jako úderem blesku.

1. Co je to kong-an?

2. Co je to „úplně se zarazit?“

3. Čeho Seung Sahn dosáhl?

KOMENTÁŘ: Myš žere kočičí žrádlo, kočičí miska je rozbitá. Co potom? Čtvrťák je dvacet pět centů, za dvacet pět centů si koupíte zmrzlinu. Sníte ji a cítíte se velmi příjemně. Ach, to je výborné!

Jedenáctá brána: Man Gongova síť

Zenový mistr Seung Sahn

Jednoho dne usedl zenový mistr Man Gong na vysoké pódium a pronesl řeč, aby ukončil tříměsíční zimní ústraní. „Celou zimu jste, mniši, velmi tvrdě praktikovali. To je skvělé! Já jsem neměl celou tu dobu co na práci, a tak jsem zhotovil síť. Je utkaná ze zvláštního vlákna, a proto je velmi pevná – chytí se do ní všichni buddhové, patriarchové i všechny lidské bytosti. Uvázne v ní úplně vše. Jak se z takové sítě dostanete?“ Někteří studenti vykřikli: „KATZ!“ Jiní udeřili do podlahy nebo zvedli pěst. Jeden řekl: „Obloha je modrá, tráva je zelená.“ Jiný zase: „Už jsem vyvázl, jak se máte, velký zenový mistře?“ A kdosi vzadu zvolal: „Nevytvářejte síť!“ Zaznělo mnoho odpovědí, ale Man Gong na každou z nich jen řekl: „Ha! Chytil jsem velkou rybu!“

Jak se dostanete ven z Man Gongovy sítě?

To je velmi slavný kóan. Zenový mistr Man Gong vždy učil své studenty: nic nevytvářejte. Je-li vaše praxe silná, nic nevytváříte a nic nechcete, nemáte žádné překážky. Potom není tento kóan žádný problém. Dokud ale přemýšlíte, dokud máte „já, můj, mně“ a posuzující mysl, nemůžete ze sítě vyváznout. Tato síť, to je život a smrt, a je v ní obsaženo vše. I kdybyste byli Buddhou, dokud budete mít myšlení, nikdy se z ní nedostanete.

Man Gongova síť je útočný kóan. „Chytil jsem velkou rybu“ je silné učení. Hází vám háček s velkou návnadou. Dotknete-li se tohoto háčku, budete mít velký problém! Je to jako zápas v boxu: úder, a další a ještě… musíte se bránit. Jak tedy udeříte Man Gongovu síť? Jak odstraníte jeho myšlenku? Tuto síť vytvořilo Man Gongovo myšlení. Musíte toto myšlení udeřit. 

Kóanová praxe je velmi důležitá – znamená: všechno to odlož. V zenu říkáme – když se objeví Buddha, zabij Buddhu, objeví-li se významný učitel, zabij učitele, objeví-li se démoni, zabij je. Zabij vše, co se před tebou objeví. Jinými slovy: nic nevytvářej. Když něco vytvoříš, máš překážku. Dokážeš-li to všechno beze zbytku odložit, nebude před tebou žádná překážka a tvůj směr se projasní. Směrem naší praxe je dokázat projasnit svou situaci, funkci a vztah. Proč každý den jíme? Je-li to jasné, je i náš život jasný a můžeme tomuto světu pomoci. Okamžik za okamžikem je naším úkolem jednat jako bódhisattva a pomáhat všem bytostem. Man Gongova síť projasňuje naši funkci i směr: pouze pomáhej všem bytostem. Ale to všechno je jenom vysvětlování. A vysvětlování nám nepomůže! Je třeba odpovědět.

– Přeložil Jirka Lněnička

Copyright © 2009 Zenová škola Kwan Um

Zenový mistr Seung Sahn

Někdy se student během třídenního či sedmidenního ústraní rozhodne držet půst. Na začátku je silný. První den a druhý den pije pouze vodu. Třetí den: „No, možná si dám trochu pomeran­čového džusu…“ Čtvrtý den: „No, možná si dám kousek chleba, ale jenom půl krajíčku…“ Pátý den ho začne bolet hlava: „Myslím, že si chvilku zdřímnu a potom…“ Sedmého dne má strašný hlad… a nacpe se. Tomu říkáme „hlava draka, ale ocas hada“.

Když se rozhodnete něco udělat a neuděláte to, znamená to, že si nevěříte. Třeba při kóanovém rozhovoru se učitel zeptá: „Jakou barvu má ta zeď?“

„Bílou.“

„Je to správně?“

Zaváháte. V té chvíli už jste mrtví. Je to jako v souboji. Mistr zaútočí. Jak se mu ubráníte? Mu­síte zaútočit sami!

„Je to správně?“

„Máš hlad?“

Zeptejte se nějakého dítěte: „Kolik je jedna plus dvě?“

„Tři.“

„Je to správně?“

„Jasně, že je to správně.“ Děti si věří, nepřemýšlejí o tom.

„Jedna plus dvě nejsou tři…“

„Ale jsou! Paní učitelka to říkala!“ Dětskou myslí tak snadno neotřesete. Ale zenoví studenti! Jak ti na svém myšlení lpí!

Hodíte-li míč proti zdi zprudka, zprudka se vám vrátí. Hodíte ho méně prudce, vrátí se poma­leji. Jestliže mistr vytasí meč, vy musíte vytasit ten svůj! Je to jako čisté zrcadlo… pouze odráží.

„Jakou barvu má tohle?“ To je hrozná otázka!

„Vždyť už to víš.“

„Ne, nevím!“

„Ne? Tak ti to budu muset říct: bílou!“

To není nejlepší odpověď. Musíte zaútočit.

 

  – Přeložil Jirka Lněnička

Copyright © 2009 Zenová škola Kwan Um

 

Jasná Mary

Zenový mistr Seung Sahn

Na Floridě mají psí závody. Můžete si vsadit na svého favorita; je to velice populární sport. Lidé přijdou na psí stadion, sázejí na chrty, a když jejich pes zvítězí, vyhrají spoustu peněz. Je to velice prosté. Každý si určitě umíte takové závody chrtů představit. Psi vyběhnou ze startovacích boxů a vyrazí střemhlav po závodní dráze. Po vnitřním zábradlí zatím ujíždí elektrický králík. Není to opravdový králík, jen taková atrapa potažená králičí srstí. Psi mají velmi dobrý čich a běží za tím, co jim voní. A tahle králičí kůže je vodí po oválu stále dokola. Každý z těch psů si myslí, že když poběží jen o trochu rychleji, podaří se mu králíka chytit. Rychlost králíka přitom někdo hlídá a reguluje – běží-li psi ten den rychle, zrychlí ho, jsou-li pomalí, králík jede pomaleji. Stále je od psů na takovou vzdálenost, aby si mysleli, že se jim podaří ho chytit. Každý den takhle běhají po oválu, pořád a pořád dokola. Závod po závodu, znovu a znovu za králíkem.

Až jednoho dne se stala na těch závodech na Floridě zajímavá věc. Byla tam jedna fenka, říkali jí Jasná Mary. Byl to velice rychlý chrt, který většinou vyhrál, ale také velmi bystrý. Jednou odpoledne vyběhla Mary jako obvykle s ostatními psy z boxu. Králík si tiše vrčel a ujížděl po oválu a psi běželi stále rychleji za ním. Běželi a běželi – pořád dokola. Dělali totéž, co každý den (někdy i několikrát): honili elektrického králíka.

Najednou, uprostřed závodu, se Jasná Mary zastavila. Diváci na tribuně si stoupli a zamí­řili na ni svůj dalekohled. „Co se děje?“ ptali se. „Co má ta čuba za problém?“ Někteří z nich vsadili na Jasnou Mary spoustu peněz, a měli strašný vztek. „Dělej! Dělej, ty čubo pi­tomá! Co to s tebou dneska je?“

Ale Jasná Mary se na několik okamžiků nepohnula z místa. Podívala se na tribunu. Podí­vala se na ohony ostatních psů před sebou, jak se ženou s největším vypětím do nejbližší zatáčky. A pak se podívala na králíka, jak se s vrčením posouvá za zatáčku a ujíždí stále dál. V tu chvíli na závodech všechno znehybnělo a ztichlo.

Najednou Jasná Mary přeskočila ochranné zábradlí, které udržovalo psy na dráze, a vyra­zila jako blesk napříč prostorem uprostřed oválu. V pravou chvíli přeskočila ochranné zá­bradlí na druhé straně – a králíka chytila. Chňap! Ha ha ha!

Přesně taková je zenová mysl. Každý z nás v životě něco chce. Každý pouze následuje svou karmu. Následuje své myšlenky, své názory a věří, že to je opravdový život. Ale Jasná Mary je jako velmi pokročilý zenový student. Po mnoho let ji vedli jenom k tomu, aby bě­hala za králíkem. Každý den ji učili, že má běhat po oválu – pořád a pořád dokola. Ale ona se jednoho dne zastavila a podívala se na to zblízka. Přesně taková je i zenová praxe: za­stavit se a podívat se zblízka, co se v životě děje. Pak něco jasně uviděla a prostě to udě­lala, na sto procent. Nekontrolovala uvnitř a vně. Uvnitř a vně se – bum! – staly jedním. To je zenová mysl. Je velmi prostá, víte?

 

– Přeložil Jirka Lněnička

Copyright © 2009 Zenová škola Kwan Um

Již tento svět nám dává náš úkol

Zenový Mistr Seung Sahn

 

Z otázek a odpovědí při řeči dharmy v cambridgeském zenovém centru, 6. dubna 1989.

Zenový mistr Seung Sahn: Soucitná mysl znamená – pouze pomáhat ostatním. Nemyslím na sebe, pouze pomáhám ostatním lidem. Velký slib říká „Cítících bytostí je bezpočet, slibujeme všechny zachránit.“ Je to naše rozhodnutí, naše volba: „Cítících bytostí je bezpočet, slibujeme všechny zachránit.“ To je původní úkol lidských bytostí…

Jsou k tomu nějaké otázky?

Otázka: Jak jsme se k takovému úkolu dostali? (Smích) Úkolem lidských bytostí je zachránit všechny bytosti – jak jsme k něčemu takovému přišli?

ZMSS: Co děláš právě teď?

Otázka: Koušu si nehty. 

ZMSS: Ha, koušu si nehty. Tak.  Sedím na polštářku a mluvím s tebou, že? To je tvůj úkol. Tak ho jenom dělej! (Smích) Nic nevytvářej. Okamžik za okamžikem to pouze dělej. Když řídíš, jenom řiď. Nemysli na svou přítelkyni. Pokud máš přítelkyni, máš problém – vzpomeneš si na ni, uděláš přestupek, zastaví tě policie, dá ti pokutu a přijdeš o peníze.

Takže když něco děláš, jenom to dělej! Okamžik za okamžikem. Jenom to dělej, dělej, dělej… „Dělat to“ znamená, že není žádný subjekt ani objekt, není uvnitř ani vně. Uvnitř i vně BUM! rázem splynou v jedno. Mysl „dělat to“ znamená, že když přijde někdo hladový, dám mu najíst, když přijde někdo, kdo má žízeň, dám mu napít. Je to jasné? Pouze pomáhat ostatním. Žádné „já, můj, mně“. V mysli, která zná jen „dělat to“, žádné „já, můj, mně“ není. Již tento svět nám dává náš úkol. Když pracujete v kanceláři, jen pracujte v kanceláři.

Jsi ženatý?

Otázka: Ženatý? Ano…

ZMSS: V tom případě na sto procent miluj svoji ženu: „Já tě tak miluju!“ A tvoje žena bude doopravdy šťastná: „Můj manžel mě miluje!“ (Smích) Nic nevytvářej. Když se budeš držet svého názoru, nebude tě mít žena ráda. „Ta tvoje myšlenka se mi nelíbí!“ Budete pořád bojovat. Proto to odlož: jakýkoli názor, podmínku, situaci – jenom miluj svoji ženu. Potom bude tvá žena velmi šťastná a ty s ní. Máš děti?

Student: Mám.

ZMSS: Dobře. Takže když jsi se svými dětmi, miluj je na sto procent. Stoprocentní otcovská mysl, to je velice důležité.  Rodiče máš?

Student: Ano.

ZMSS: Co mají tví rodiče rádi? Možná jim chutná nějaké pití, čokoláda nebo sušenky – tak každý týden něco kup a zajdi k nim na návštěvu. „Mámo, táto, mám vás rád…“ Budou šťastní… To je náš úkol, jasné? Je to velmi jednoduché, ale je třeba to pochopit. Když se objeví „já, můj, mně“, nemůžeš to udělat. Stoprocentní mysl otcovská, stoprocentní mysl manželská, stoprocentní mysl synovská – to je tvůj úkol. Je to jasné? Zkus to.

Další otázky, prosím. Tam vzadu…

Otázka: Já mám takový historický dotaz. Onehdy jste říkal, že když vám bylo 22 let, uvědomil jste si, že jste zenový mistr. Jak to k vám přišlo – bylo to z meditace nebo něčeho podobného, uvědomil jste si v tu chvíli „já“?

ZMSS: Jednoho slavného zenového mistra se kdysi někdo zeptal: „Co bylo před tím, než jsi dosáhl osvícení? A co potom?“ Mistr odpověděl: „Než jsem dosáhl osvícení, viděl jsem, že nebe je modré. Pak jsem dosáhl osvícení – a nebe bylo zase modré.“ (Smích). To je vše. „Před dosažením osvícení je hora modrá. Po dosažení osvícení je hora také modrá.“ To je vše. Vůbec nic zvláštního. Jenom věřím svému pravému „já“ na sto procent. 

Proto se ptejte: „Co jsem?“ Nevím. Nevím. Rozumíte „sobě“? Nevíte? Musíte svému pravému „já“ věřit na sto procent, musíte tohoto „nevím“ dosáhnout. To je vše. Dosáhneme-li „nevím“, znamená to, že jsme dosáhli všeho – protože „nevím“ je vše a vše je „nevím“. Ale „nevím“ je „nevím“ – vůbec nic. Další otázka?

Otázka: Psi nepřemýšlejí. Jsou tedy osvícení?

ZMSS: Samozřejmě. Pes má psí osvícení. (Smích) Co je to psí osvícení? Chápete, co tím myslím? Ne? Tak se mě zeptejte, co je to psí osvícení. Zeptejte se mě…

Otázka: Co je psí osvícení?

ZMSS: Haf, haf! (Smích) Chápete? Dělej to, dělej to! Jasné? Psi to jenom dělají: haf haf, nic víc. Takže náš lidský úkol – co je náš lidský úkol? Tomu už nerozumíme.

Student: Myslet.

ZMSS: Myslet? Jaký druh myšlení?

Student: Myslet. To je to, co by lidé měli dělat.

ZMSS: Ale jaký druh myšlení to je? V tom je ten háček. Pouze myslet. Nedržet se myšlení, pouze myslet. Jakou barvu má tato zeď?

Student: Žlutou.

ZMSS: Žlutou – správně. To je „pouze myslet“. Jakou barvu má obloha?

Student: Modrou.

ZMSS: Správně! Velmi správně. Už tomu rozumíš. Už jsi dosáhl osvícení.

 

– Přeložil Jirka Lněnička

Copyright © 2009 Zenová škola Kwan Um

Ko Bongova mysl „zkoušej to“

Zenový mistr Seung Sahn

Zenový mistr Ko Bong (1890-1962) byl jedním z největších učitelů své doby. Bylo o něm všeo­becně známo, že odmítá učit mnichy, protože jsou prý příliš líní a arogantní na to, aby mohli být zenovými stu­denty. Proslul také svým nekonvenčním chováním.

Ko Bong Sunim neměl rád zpěvy. Jeho meditací bylo vždy a za všech okolností sezení. To byla jeho praxe.

Jednou, ještě jako mladý mnich, pobýval nějaký čas v malém klášteře v horách. Opat byl na ně­kolik dní pryč a Ko Bong Sunim tam byl docela sám. Jednoho rána vystoupala po příkré cestě na­horu k chrámu jakási stará žena; na zádech nesla ovoce a pytel rýže. Když přišla do sálu dharmy, našla tu Ko Bong Sunima, jak sedí o samotě a medituje.

„Sunime, velmi se omlouvám, že ruším,“ řekla. „Právě jsem došla sem nahoru, abych tyto věci oběto­vala Buddhovi. V mojí rodině je plno trápení a já bych chtěla, aby za ně někdo zazpíval spe­ciální zpěvy. Pomoz mi prosím.“

Ko Bong Sunim zvedl hlavu. Jeho tvář byla velmi smutná a upřímná. „Samozřejmě,“ řekl. „Velmi rád to pro tebe udělám. Žádný problém.“ Vzal jí pytel rýže z ramen a šli spolu do kuchyně, aby připravili jídlo na oltář. Když začali umývat ovoce, Ko Bong řekl: „Nevím, jak se vaří rýže. Ty uvař rýži a já zatím začnu zpívat.“

„Ano, sunime. Mnohokrát děkuji.“

Ko Bong Sunim odešel do svého pokoje, aby si oblékl své formální šaty. Ale protože sám nikdy nezpíval, žádné buddhistické zpěvy neuměl. Vylovil proto odněkud starou taoistickou sútru a do­nesl ji do sálu dharmy. Vzal moktak a začal do něj ťukat, odříkávaje přitom řádky z taoistické knihy. Většinou to je tak, že se určité sútry, například Sútra tisíce očí a rukou, zpívají při ur­čitých příležitostech, to ale Ko Bong Sunim nevěděl. Tloukl do moktaku a nahlas zpíval taoistic­kou sútru, nahlížeje přitom do staré knihy. Asi za hodinu skončil.

Stará žena byla nesmírně šťastná. „Děkuji ti, sunime, mnohokrát děkuji. Jsi velmi laskavý. Cítím se teď o tolik líp.“ A odešla.

Jak tak cupitá dolů, potká opata, který je zrovna na cestě zpátky do kláštera. „Dobrý den, paní Lee – odkudpak jdete, z kláš­tera?“

„Ano. V mé rodině je plno trápení, přišla jsem proto nahoru za Buddhou. Ko Bong Sunim mi po­mohl.“

„Ale to je špatné,“ řekl opat.

„Pročpak?“

„Protože Ko Bong Sunim nezná žádné zpěvy. Někdo jiný by ti snad mohl pomoci, ale…“

„Ne, ne,“ řekla žena. „Šlo mu to skvěle. Velice mi pomohl!“

Opat se na ni podíval. „Jak víš, jak dobře mu to šlo? To jsou speciální zpěvy! Ko Bong neví, jak se zpívají – on zpěvy neumí.“

„Já vím, že ne.“ Tato stará žena byla kdysi mniškou, měla proto ve zpěvech docela přehled. Dobře věděla, že Ko Bong Sunim zpívá taoistickou sútru. „Ale co jsou to ‚správné‘ zpěvy? Naopak – zvládl to velmi dobře. Pouze zpíval na sto procent. Slova nejsou důležitá. To jediné, na čem záleží, je, jakou mysl při tom člověk udr­žuje. Ko Bong Sunim měl pouze mysl ‚zkoušej to‘– ‚jenom to dělej‘.“

„Ano, jistě, samozřejmě,“ odpověděl opat. „Řekl bych, že tato mysl je opravdu velmi důležitá.“ Roz­loučili se a šli každý dál svou cestou. Když přišel opat do chrámu, našel Ko Bong Sunima, jak opět sedí a medituje. „Zpíval jsi za paní Lee?“

„Ano.“

„Ale vždyť o zpěvech nic nevíš.“

„To je pravda,“ odpověděl Ko Bong Sunim. „Nic o zpěvech nevím. Proto jsem jenom zpíval.“

„A co jsi tedy vlastně zpíval?“ zeptal se opat.

„Našel jsem starou taoistickou knihu.“

Opat odešel, škrábaje se přitom na hlavě.

To je velice důležitý příběh o mysli „zkoušej to“. Říká: okamžik za okamžikem to „pouze dělej“. Udržuj pouze zkoušející mysl, pouze jedinou mysl: mysl „dělej to“.

Když zpíváš, sedíš nebo se klaníš, jenom to dělej. Jsi-li připoutaný ke svému myšlení a tvá mysl se hýbe, praxe ti nepomůže. Taoistické zpěvy, konfuciánské zpěvy, křesťanské zpěvy, buddhistické zpěvy – na tom nesejde. I kdybys skandoval „Coca Cola, Coca Cola, Coca Cola…“, bude to správné, udržuješ-li při­tom svou mysl jasnou. Pokud však tvá mysl jasná není, ani sám Buddha ti nemůže pomoci. Nejdůležitější věc je: jenom to dělej. Pokud něco děláš na sto procent, není žádný subjekt ani objekt. Není žádné uvnitř ani vně. Uvnitř i vně jsou už jedno. To znamená, že ty a celý vesmír jste jedno a nejste nikdy odděleni.

Bible říká: „Buď klidný a věz, že já jsem Bůh.“ Jsme-li klidní a nic nevytváříme, jsme s Bohem stále spo­jeni. Být klidný znamená udržet svou mysl v klidu, i když se naše tělo pohybuje nebo něco děláme. Pak není žádný subjekt ani objekt, mysl je úplně klidná. To je Buddhova mysl na­prostého klidu. Když sedíš, buď klidný. Když zpíváš, buď klidný. Když se klaníš, jíš, mluvíš, jdeš, čteš nebo řídíš, pouze buď klidný. To je udržování nehybné mysli neboli mysli „pouze to dělej“. Říkáme jí také mysl „zkoušej to“.

  – Přeložil Jirka Lněnička

Copyright © 2009 Zenová škola Kwan Um

Najít svůj prvotní bod

Zenový mistr Seung Sahn

 

Řeč dharmy, kterou pronesl zenový mistr Seung Sahn v Zenovém centru v Providence večer před dubnovým ústraním 1977.

Často mluvím o prvotním bodu. Co je to prvotní bod? Když máte váhu a nic na ní nevážíte, ručička ukazuje na nulu. Něco na ni dáte a váha najednou ukazuje „jeden kilogram“. Dáte věc pryč a ručička se vrátí zpátky na nulu. To je prvotní bod. Najdete-li svůj prvotní bod, najednou přestane být důležité, jestli se zrovna cítíte dobře, nebo ne. Přestanete své pocity kontrolovat. A jakmile pocit zmizí, ručička se prostě vrátí zase na nulu.

Pokud jste však svůj prvotní bod ještě nenašli, je to stejné, jako byste sundali z váhy těžký předmět a ručička zůstala na čárce „deset kilo“. Nebo se o kousek vrátila, ale nedošla až k nule. Pak máte problém – vaše váha správně neváží. A až na ni dáte těžkou věc, možná ji nadobro rozbijete.

Proto musíte najít svůj prvotní bod. A pak ho velmi usilovně udržovat.

Taxík má slabé pérování, takže když najede na hrbol, pořádně to hrkne. Vlak má pérování silné, proto je velmi stabilní. Budete-li udržovat svůj prvotní bod, bude i to, z čeho vyrůstá vaše mysl, stále silnější a silnější. Možná přijdou velké problémy, vaše mysl se však bude hýbat stále méně a méně. Když se problém objeví, vaše mysl se pohne, brzy se ale vrátí zpět do prvotního bodu. Nakonec bude vaše mysl tak silná, že unese jakýkoli náklad. Pak dokážete zachránit všechny lidské bytosti. 

 

 – Přeložil Jirka Lněnička

Copyright © 2009 Zenová škola Kwan Um

Naše praxe

Zenový mistr Seung Sahn

Náš svět stojí na třech sloupech: času, prostoru a příčině a následku. Odkud se však bere čas a prostor? A kdo vytváří příčinu a následek?

Čas, prostor i příčina a následek byly vytvořeny myšlením. Naše myšlení vytváří vše. Proto jsou také tyto tři sloupy, které podpírají náš svět, vytvářeny naší myslí.

Když však naše mysl zmizí, zmizí i myšlení. A zmizí-li myšlení, zmizí i čas, prostor, příčina a následek – a objeví se prázdný svět. Prázdný… úplně prázdný. Jinak se tomuto prázdnému světu říká také „Podstata“. Prázdnota je totiž podstatou celého vesmíru: podstatou člověka, podstatou psa, podstatou všeho.

Deset tisíc dharem se vrací do jednoho. Odkud se vzalo toto „jedno“? Při kóanovém rozhovoru udeří každý do podlahy: bum! Všechno se stává jedním bodem: v tu chvíli není žádné jméno, žádná forma, žádný prostor, žádná příčina a následek, žádný čas… vůbec nic. Říká se tomu Absolutno. Pokud v souvislosti s absolutnem otevřete ústa, už jste udělali chybu. Pouze konejte.

Budete-li tento bod udržovat dlouhou dobu, budete jasně vidět a slyšet, jasně vnímat čichem, chutí, hmatem, jasně myslet i jasně jednat. Nebe bude modré, strom zelený, pes bude štěkat „haf haf“ a cukr bude sladký. Potom všechno – právě takové, jaké to je – bude pravdou. Pravda je za časem a prostorem, za příčinou a následkem. Tam žádné protiklady neexistují. To je Absolutno. Dosáhnete-li tohoto bodu, dosáhnete Pravdy.

Jak může tento bod správně fungovat? V naší praxi je nejdůležitější správný směr – s ním je možné také správně žít. V tomto světě je velmi mnoho utrpení. Jak pomáhat všem bytostem? Říká se tomu jednání bódhisattvy. Když dosahujeme okamžik za okamžikem probuzení a udržujeme jasnou mysl, jsou správný směr a správný život vždy přímo před námi. Potom naše jednání, náš život a my nejsme nikdy odděleni.

Pokud však tento okamžik jasný není, pak nás čas i prostor, příčina a následek kontrolují. Naše mysl vytváří svět, ve kterém je subjekt a objekt. Je-li naše mysl jasná, subjekt i objekt zmizí. To je Absolutno. Potom je před námi vše jasné a můžeme tomuto světu pomoci. To je podstatou naší praxe.

– Přeložil Jirka Lněnička

© Zenová škola Kwan Um 2008

Nemoc pomáhá našemu pravému „já“

Zenový mistr Seung Sahn

Naše fyzické tělo, to není naše pravé já. Co je naším opravdovým „já“? Každý člověk musí své pravé „já“ najít. Najdeme-li odpověď na tuto otázku, přijde osvobození od utrpení, vysvobození z koloběhu života a smrti.

Nemoci není třeba se bát. Tu a tam máme každý strach, co se stane s naším tělem. Ale vlastně jediný rozdíl mezi lidmi, pokud jde o smrt, je v tom, že někdo odejde dřív a někdo později. Takže ještě jednou: co je to lidská bytost? Musíte na to přijít! Potom budete mít, až zemřete, jasný směr.

Někteří lidé jsou silní, velice chytří a mají velkou moc. A přesto – není-li směr jejich života jasný, od okamžiku, kdy zemřou, se bude jejich vědomí točit pořád dokola.

Být naživu znamená mít velké štěstí. Během této doby musíme najít svého majitele, svého pána, svého mistra. Musíme se sami sebe zeptat: kdo je můj mistr? Najdete-li svého mistra, pak pro vás nikdy nebude problém toto tělo odhodit. Nebojte se života a smrti. Naše tělo je jako plující oblak, který se objeví a zase zmizí. Ale co jste vy?

Nezáleží na tom, jakou máme nemoc, naše pravé já žádnou nemoc nemá – to jen naše tělo je nemocné. Nemoc (každá nemoc) pomáhá naší praxi. Bez ní máme víc chtivosti a touhy, chtění, chtění a ještě více chtění – tehdy nerozumíme svému pravému já a náš směr není jasný. A jestliže v té době zemřeme, máme před sebou velký problém.

Vědět, že umíráme, je velice důležité. Pro umírajícího člověka je velmi snadné všechno odložit. Je snadné nechat odejít touhy a připoutání, protože v takové chvíli už nemůžete nic dostat. Teď jste nemocní. Co chcete? Peníze? Sex? Moc? Co chcete? Najít své pravé já, když umíráme, je to nejsnazší. V tom nemoc pomáhá našemu pravému já.

– Přeložil Jirka Lněnička

© Zenová škola Kwan Um 2008

Otrávený šíp

Zenový mistr Seung Sahn

Z řeči dharmy v Jihoafrické republice, 1989.

Mnoho lidí v dnešním světě chce stále slyšet nějaké vysvětlení. Vysvětlení, vysvětlení, vysvětlení… Běžte se podívat do univerzitní knihovny, je plná knih – plná myšlení! Onehdy jsem byl na Harvardské univerzitě, abych tam pronesl řeč dharmy. Harvardská univerzita vydává velké množství knih. Plno lidí je čte a dělá svět složitým. Proč by ale měl být tenhle svět složitější, než je? V Americe najdete tohle harvardské uvažování, tohle harvardské vědomí všude. Proto je třeba všechny ty knihy spálit – pak nebude žádný problém. Ha ha ha!

Příliš mnoho porozumění! Příliš mnoho porozumění rovná se problém, chápete?

Indiáni často používají otrávené šípy. Fííí! Přijde-li sem někdo, kdo má takový otrávený šíp v sobě, ze všeho nejdřív je třeba šíp vytáhnout. Pokud však takový člověk řekne „Nevytahujte ho! Odkud se ten šíp vzal? Kdo ho vystřelil? Proč to udělal?“ – tedy má mnoho otázek a myšlení – zemře.

Takové otázky nejsou potřeba. Nejprve vytáhnout šíp, tedy odstranit jed. Lidé ale většinou šíp nevytáhnou a ptají se: „Odkud se vzal? Proč byl vystřelen? Kým? Kdy?“ Neustálé zkoumání a kontrolování, pořád dokola. Takový člověk však již umírá.

Jenže my lidé takhle uvažujeme: „Proč je tu tohle utrpení? Odkud se bere? Proč je svět tak složitý?“ Neustálé zkoumání a kontrolování. Neptáme se „Co jsem? Nevím!“, aby mohla tato zkoumající mysl zmizet. Pouze mysl „nevím“ dovede vytáhnout šíp z rány. Nejprve je třeba vytáhnout šíp – potom už můžeme zkoumat cokoli. Je to jasné? Dokud se zabývám šípem, zkoumám ho pořád dokola, musím zemřít – každý musí zemřít.

Na světě je pět miliard lidí, kteří stále dokola něco zkoumají – a umírají. Nikdy se neptají „Co jsem?“ Něco takového dělá jenom pár lidí na světě; v tom ohledu jsou tito lidé docela zvláštní. „Co jsem? Co jsem?“ Nezkoumejte šíp, jen se stále ptejte „Co jsem?“ – a jed zmizí. Jakmile je šíp z rány venku, je po problému. Pouze udržovat mysl „nevím“ a všechny problémy zmizí. Jakmile však mysl „nevím“ ztratíte, už máte v sobě jed. Takže nic nezkoumejte, udržujte pouze „nevím“ a v každém okamžiku pouze dělejte to, co děláte. Pak nebude žádný problém.

– Přeložil Jirka Lněnička

© Zenová škola Kwan Um 2008

Pravý Buddha

Zenový Mistr Seung Sahn

 

Řeč dharmy pronesená zenovým mistrem Seung Sahnem v mezinárodním zenovém centru v New Yorku u příležitosti Buddhových narozenin 18. května 1975.

(Zvedá zenovou hůl a udeří s ní do stolu.)

Jeden významný učitel řekl: „Již před svým narozením a příchodem do království Kapilvastu zachránil Buddha všechny lidské bytosti.“

(Udeří holí do stolu.)

Když se Buddha narodil, udělal sedm kroků, podíval se do čtyř světových stran, ukázal jednou rukou k nebi a druhou k zemi a řekl: „Na nebi nade mnou i na zemi pode mnou, pouze já jsem svatý.“

(Udeří holí do stolu.)

Kdosi se o těchto slovech malého Buddhy jednou zmínil před zenovým mistrem Un Munem a zeptal se, co znamenají. Un Mun odvětil: „Jakmile to Buddha řekl, praštil jsem ho, zabil a jeho masem nakrmil hladového psa. Na celém světě zavládl mír.“

Dnes slavíme 2519. Buddhovy narozeniny. Tyto tři výroky, které jsem právě zmínil, všechny chválí pravého Buddhu. Najdete-li skutečný smysl Buddhových narozenin, stanete se tím, čím se stal Buddha, a dokončíte Velkou práci.

Říkáme, že Buddha se narodil. Ale co je pravý Buddha? Je Gautama Šákjamuni, který se narodil před dávnými lety v Indii, pravým Buddhou? Je zlatý Buddha sedící na oltáři za mnou tím pravým Buddhou?

V Diamantové sútře se praví: „Vše, co se na tomto světě objeví, je pomíjivé. Kdo vnímá objevování všech věcí jako neobjevování, spatří pravého Buddhu.“

Historický Buddha, který se narodil, dosáhl osvícení a zemřel, a zlatá socha za mnou – je jeden z nich pravým Buddhou?

Diamantová sútra také říká: „Vše existuje jako sen, jako fantóm, bublina, pouhý odraz… Je to jen jako rosa či blesk; a tak je také třeba na všechny věci nazírat.“

Budete-li se na všechno kolem sebe dívat takto, uvidíte pravého Buddhu. A to je také pravý smysl naší dnešní slavnosti.

Ale co je potom Buddha? Zenový mistr Ma Džo kdysi odpověděl: „Mysl je Buddha, Buddha je mysl.“ Jindy na stejnou otázku řekl: „Žádná mysl, žádný Buddha.“ Zenový mistr Lin-ťi odpovídal na tuto otázku vždy pouze výkřikem: „KATZ!!!“ Duk Sahn pokaždé tázajícího udeřil. Dong Sahn odpověděl: „Tři libry lnu.“ Kjong Ho se zeptal: „Než jsi přišel, umyl sis svou misku?“

Která z těchto odpovědí je správná?

Diamantová sútra říká: „Chceš-li spatřit svou pravou přirozenost a přitom jsi připoutaný k barvě a zvuku, jsi na špatné cestě.“

Jsme-li připoutaní ke slovům vynikajících učitelů, nemůžeme pravému Buddhovi porozumět. Musíme nejprve veškeré myšlení odetnout a vrátit se před myšlení. Pak se naše mysl vyčistí. Čistá mysl nemá žádné překážky. Vše, co vidíme, slyšíme, cítíme, ochutnáváme, čeho se dotýkáme – vše je pouze takové, jaké to je. To je pravý Buddha.

Tedy – právě tak, jak to je: mysl je Buddha, Buddha je mysl. Právě tak, jak to je: žádný Buddha, žádná mysl. Právě tak, jak to je: KATZ!!! Právě tak, jak to je: úder. Právě tak, jak to je: tři libry lnu. Právě tak, jak to je: umyl sis svou misku? To vše je pravý Buddha.

Proto také – právě tak, jak to je: Gautama Šákjamuni, od jehož narození dnes uplynulo přesně 2519 let, je pravým Buddhou. Právě tak, jak to je: zlatá socha za mnou je také pravý Buddha.

Všechny věci jsou si rovny. Není posvátné ani obyčejné. Buddha však řekl: „Na obloze nade mnou i na obloze pode mnou, jenom já jsem svatý.“ Proto dám Buddhovi třicet ran holí.

V původní přirozenosti není jméno ani forma, žádný život ani smrt. Un Mun však odpověděl: „Když to Buddha řekl, praštil jsem ho, zabil a nakrmil jeho masem hladového psa.“ Proto dám i Un Munovi třicet ran holí. Původně ale nic není. Komu tedy dám holí? Sobě, třicet ran!

Kde je chyba?

KATZ!!!

Před Buddhou svítí papírové lampiónky. 

– Přeložil Jiří Lněnička

Copyright © 2009 Zenová škola Kwan Um

Praxe o samotě

Zenový mistr Seung Sahn

 

New York
26. června, 1978

Drahý Soen Sa Nime,

děkuji Vám za dopis a za obrázek Kwan Seum Bosal. Jsem Vám moc vděčná, že na mě tak myslíte.

Minulý víkend jsem se u Boba doma zúčastnila Jong Maeng Džon Džinu. Zjistila jsem, že praktikovat s ostatními je pro mě velice těžké. Jako bych narážela na nějakou hluboko uloženou bariéru – začnu se chovat divně, mám nepřiměřené reakce a vyžaduji spoustu zvláštní pozornosti. Vím, že to pro ostatní není dobré. Hrozně mi to vadí, ale zdá se, že s tím nedokážu nic udělat.

Vy říkáte, že praxe s ostatními pomůže mé špatné karmě. Já mám ale pocit, že bych si při takové praxi brala mnohem víc, než můžu dát – a že bych byla jen na obtíž. Něco takového už znovu nechci. Proto žiju a praktikuju sama. Je pro mě důležité každý den pracovat a udržovat si svou vnitřní rovnováhu.

Náš hlavní učitel dharmy George řekl, že nikdo z nás není zvlášť dobrý nebo zvlášť špatný. Ale já mám pocit, že jsem hodně jiná než ostatní. Je to divné. Sama tomu nerozumím a mrzí mě to. Cítím, že musím pokračovat se svou praxí o samotě.

Děkuji Vám za Váš zájem a péči.

Upřímně,

Gail

6. července, 1978

Drahá Gail,

díky za dopis. Jak se máš?

Přečetl jsem si, co píšeš. Znám Tvou karmu. Nejsi jediná, kdo takovou karmu má. Lidí, kteří rádi praktikují o samotě, je plno. Není to dobré, ani špatné – lepší než nic. Ale když praktikuješ o samotě, Tvá praxe nemůže růst. Zen znamená na ničem nelpět. Když na něčem lpíš nebo něco vytváříš, když jsi k něčemu připoutaná, nepraktikuješ zen. Pokud se pokoušíš zen praktikovat takto, nemůžeš dosáhnout osvícení a porozumět svému pravému „já“, i kdybys to zkoušela celý život. Proto je velmi důležité své názory a pocity odložit. Co jsi? Pokud nevíš, jen jdi přímo – nevím.

Stále jen kontroluješ a kontroluješ: „moje pocity“, „něčí pocity“, „něčí mysl“, „moje mysl“, „něčí porozumění“… Tím si vytváříš problémy. Říkáš, že nemůžeš pomoci druhým lidem, že jsi jim na obtíž. Netrap se tím, co ostatní. Kdykoli s nimi něco děláš, už to samo o sobě jim pomáhá – bez ohledu na to, jsou-li Tvé činy dobré, nebo špatné.

Je to, jako když se čistí brambory. V Koreji se nemyjí brambory jedna po druhé, ale tak, že se všechny naráz dají do nádoby plné vody. Někdo pak vezme takovou násadku a pohybuje s ní v nádobě nahoru a dolů, nahoru a dolů. Tím se brambory třou jedna o druhou, narážejí na sebe, a hlína sama odpadá. Mýt brambory jednu po druhé zabere dost času – chvíli trvá, než jednu očistíš, a na konci máš jenom jednu čistou bramboru. Jsou-li všechny brambory pohromadě, čistí se mezi sebou navzájem.

Naše společná praxe poklon, zpěvů a sezení a společného soužití je jako ta spousta brambor, které do sebe narážejí a čistí se navzájem. Někdy jsme příliš unavení a nechce se nám vstávat, nebo bychom se po práci radši dívali na televizi. Ale když člověk žije v zenovém centru, musí praktikovat s ostatními – odložit své vlastní pocity a dělat věci spolu s nimi. Toto společné konání znamená nenechat se ovládat svou špatnou karmou touhy, hněvu či nevědomosti.

Někdy do ostatních narazíš: „Dneska se mi nechce dělat poklony!“ nebo „Jsem hrozně unavená, nemůžu ještě umývat nádobí!“ Brzy ale zjistíš, že narážíš jen na svou vlastní karmu. Když jsi sama, je snadné držet se svých myšlenek: „Jenom tak, jak to dělám já!“ Tím, že jsi sama, jsi ale od ostatních oddělená a tvoje myšlení a názory sílí víc a víc. Tvá mysl je tak stále užší a napjatější – má kolem sebe mnoho zdí.

Zen znamená sjednocení „uvnitř“ a „vně“. Jinými slovy: Ty a Tvá správná situace se v každém okamžiku stáváte jedním. Když praktikuješ s ostatními, všichni Ti pomáhají Tvou správnou situaci uvidět. A Tvůj život se v mnohém zjednoduší a projasní. Zdi Tvého myšlení jsou stále slabší a slabší a brzy zmizí docela. Potom vidíš a slyšíš – vše je pravdou právě takové, jaké to je. Když je někdo šťastný, jsi šťastná s ním. Je-li někdo smutný, vidíš to a pomůžeš mu. Tomu říkáme svoboda. Nebo také Velká láska, Velký soucit, Velká cesta bódhisattvy.

Stále vytváříš nějaké zdi, Gail. Kdy už konečně vystoupíš z těch svých malých, omezených zdí ven? Tento vesmír je nesmírně široký, nekonečný v čase a prostoru. Proto nevytvářej nic jako „můj prostor“ a „můj čas“. Odlož tohle „já, můj, mně“. Jenom to zkoušej, zkoušej a zkoušej. To je velice důležité. Poprvé je to těžké, ale když nebudeš kontrolovat svou mysl, své pocity a své porozumění, nebudeš mít žádný problém. Myšlenky přicházejí a odcházejí – nech je být.

Když budeš praktikovat správně, budeš stále silnější a silnější. Spolu s tím budou ovšem sílit i Tví démoni. Je-li pro Tebe společná praxe těžká, znamená to, že Tvá dharma i karma jsou velmi silné. Tehdy musíš jít jenom přímo: vytrvat. Potom vyhraješ – je to jasné? Žádný problém. Musíš to zkoušet a zkoušet. Budeš-li mít tuto mysl „zkoušej to“, staneš se skvělou ženou.

Takže nekontroluj svou mysl, své pocity ani své porozumění. Všechno to odlož. Jenom jdi přímo, bez přestání, deset tisíc let.

V dharmě Tvůj

Seung Sahn

– Přeložil Jirka Lněnička

© Zenová škola Kwan Um 2009

Pro co a pro koho?

Zenová mistryně Soeng Hyang

 

Řeč dharmy pronesená u příležitosti 30. výročí vzniku školy, 6. dubna 2002, v zenovém centru v Providence.

(Zvedá nad hlavu zenovou hůl.)

Tato hůl…

(Udeří holí do stolu.)

… tento zvuk… a tato mysl.

Jsou stejné, nebo se liší?

Tak zněl jeden z prvních kóanů, na který si vzpomínám a který mi kdysi položil můj učitel, zenový mistr Seung Sahn.

Mezi to nejcennější, co jsem si z Doyle Avenue odnesla a čeho se mi od tohoto učitele dostalo, byla jeho horlivost, otevřenost a velké nadšení učit. Bylo to jako magnet, neustále mě to k sobě táhlo… pojď, pojď, pojď. Jenže já měla pochyby – protože tohle bylo něco jiného než japonská tradice, a všechno, co jsem já do té doby přečetla a co mě hrozně přitahovalo, byl japonský styl: ten jejich jednoduchý oltář, odstíny šedé, tu a tam trocha černé a zlaté… A tady (ukazuje k oltáři za sebou) bylo tohle.

Jedno z nejdůležitějších učení říká, že forma je prázdnotou a prázdnota je formou. Proto i učení zenového mistra Seung Sahna bylo od samotného počátku velmi prosté: forma je prázdnotou, prázdnota je formou; potom: žádná forma, žádná prázdnota; potom: forma je formou a prázdnota je prázdnotou. Slyšíte to, a třeba se i snažíte tomu porozumět, nakonec vás to ale stejně vždycky dovede k praxi, a tedy k vnímání těchto věcí.

Řada lidí totiž tomuto prostému kóanu – tato hůl, tento zvuk a vaše mysl: jsou stejné, nebo se liší? – nerozumí. Možná, že na konci své dnešní řeči tento kóan zodpovím, ale polovina z vás to ani nepostřehne, protože mu zatím nerozumí. A právě to je důvod, proč praktikujeme. Někteří možná mou odpověď postřehnou a pomyslí si: „Vždyť já to chápu. To je ono! Je to tak prosté, tak úžasné.“ A přesto ani většina z těch, kdo už tomuto kóanu rozumějí, jej ještě nedosáhla. Proto vždycky říkáme: „Porozumění ti nepomůže.“ I to jsem se naučila od zenového mistra Seung Sahna. Po pěti týdnech ve Státech už uměl trošku anglicky a pronášel všechny tyhle jednoduché věty s obrovským entuziasmem.

Michael Konstan řekl: „Dej študákovi najíst a přijde zas.“ Já jsem nestudovala, byla jsem zdravotní sestra, ale znovu jsem přišla taky. Jídlo bylo vynikající. Zenový mistr Seung Sahn nám vždycky dělával domácí nudle. Vyválel vždycky to svoje těsto a potom nožem nakrájel velké, ploché nudle a hodil je do miso polévky; přidal k tomu vždycky spoustu másla, kim-či, arašídového másla a tofu a brambor. Vypadalo to dost divoce… Ale chutnalo to dobře. Vzpomínám si, jak jsem ho jednou viděla to vařit. Krájel cibuli, slupky padaly na podlahu… a on je vždycky jen nohou šoupnul pod sporák. No a já, v hlavě všecky ty knihy o japonském stylu a japonské kuchyni, jsem si říkala: „Ježíšmarjá, strkat slupky pod sporák – copak se dá něco takového vůbec ospravedlnit? To přece není správný zen!“ Nakonec byla polévka hotová – opravdová delikatesa! A tehdy mi to začalo docházet: pro co a pro koho. Co uděláte s miskou uvařené polévky? Nasytila vás? Co uděláte s tím nasycením? Seženete po jídle hospodáře, aby ten nepořádek uklidil. Hospodář jsem byla já.

Už tu dnes zaznělo, že studenti přicházejí a odcházejí. Když jsem se poprvé dozvěděla, že mám pronést tuto řeč, pomyslela jsem si – ne, hlavně mi neříkejte, že to jsem já, ta nejstarší, ta, co to vydržela celých těch třicet let. A pomyslela jsem si „propána, kde vlastně všichni jsou, vždyť mi chybí…“ Někteří odešli… kdybychom prý věci dělali tak a tak, a kdybychom to jen dělali jinak, a kdyby to jen zenový mistr Seung Sahn dělal tak nebo onak, víc by jich zůstalo a sedělo tu dnes s námi… To je to, čemu říkáme kontrolování. Kontrolující mysl. Ze všeho nejdůležitější však je – být tady. Jenom to (luskne prsty): být tady, bdělí a doopravdy živí, právě teď.

O mistru Seung Sahnovi se vypráví spousta historek. Jednou jsme třeba spolu jeli domů z Cambridge. Bylo asi deset večer, oba jsme byli unavení. Bylo to v létě a ve světle reflektorů bylo vidět spoustu hmyzu. Jeden takový brouk nám přistál na předním skle. Jeli jsme asi stovkou. Brouk narazil na přední sklo, stále ale kmital křidýlky. Narazil při rychlosti sto kilometrů za hodinu, takový brouček – logicky jsem usoudila, že už to má odbyté. Ale on se pořád hýbal, jako by byl ještě živý. Zenový mistr Seung Sahn seděl na sedadle spolujezdce a pořád se na něj díval a díval a pak najednou řekl: „Zastav!“ Zajela jsem ke kraji. Vystoupil, vyškrábal se na kapotu a pozorně si brouka prohlédl. Auta kolem svištěla jako o závod. Jasně: byl mrtvý. Že ještě žije, bylo už jenom zdání. Ale ta pramalá pravděpodobnost, že možná trpí, že možná je tu ještě nějaká naděje a možnost položit ho někam na trávu – zůstávala v Seung Sahnově vědomí. Bylo to lepší než všechny řeči dharmy, které jsem kdy slyšela. Prostě tak – když otázku „můžu vám nějak pomoct?“ doopravdy žijete. Je ještě něco, co bych mohl udělat, přestože se zdá, že už žádná možnost není? Třeba ještě je, možná ano.

Teď je vážně nemocný. Já pracuju jako sestra v hospici a když slyším, že je v nemocnici, že má respirátor a je na dialýze, že se řada různých přístrojů snaží udržet jeho životně důležité orgány v chodu, cosi mi říká, že to už stejně nemá smysl – když se srdce jednou zastaví, proč ho znovu rozcházet. To jsem já. Nemám jeho tělo. Nejsem tam s ním. A přece lidé chtějí, aby žil, a on chce žít kvůli nim. Miluje léky. Každý, kdo ho znáte… ty jeho pilulky, lahvičky… vždycky měl ve svém pokoji spoustu léků a kolem sebe plno lékařů. To je to, co dělá. Používá své lékaře, své léky, všechny ty moderní přístroje, svým vlastním způsobem. A stejně jako ten brouk na předním skle má možná ještě kus života před sebou – dva, možná tři roky, možná se ještě dožije sjednocení Severní a Jižní Koreje a třeba uvidí, jak se korejská sangha v New Yorku stěhuje na Manhattan. To nikdo z nás neví. Ještě má onu mysl „ještě ne, ještě ne, ještě to nevzdávej“. To samo o sobě není správné ani špatné – jestli to necháte být a postupně svůj život uzavřete a zemřete vsedě někde v klášteře v horách nebo v nemocnici – v tom to není. Záleží jen a jen na tom: pro co, pro koho žiju a co jsem?

Chtěla bych tu dnes připomenout dva ze svých oblíbených příběhů z Odklepávání popela na Buddhu. Je to nádherná kniha. Dvakrát jsem absolvovala dlouhé ústraní o samotě a na obě dvě jsem si vzala tuhle knížku s sebou. Má sto kapitol, na každý den mi proto vyšla jedna. První příběh je o drahé dharmě. Jmenuje se „Moje dharma je příliš drahá.“ Je to úžasný kraťoučký příběh; připomíná mi naši cestu na tomto světě.

Žák přijde za učitelem a říká: „Prosím, dej mi svou dharmu, své učení.“ Učitel odpoví: „Kdepak, moje dharma je pro tebe příliš drahá. Co mi za ni dáš?“ Žák vytáhne svých 75 centů, nebo kolik má zrovna v kapse, a říká: „To je všechno, co mám. Všechny moje peníze. Dám ti je.“ Nato učitel řekne: „I kdybys měl deset miliard dolarů, nestačilo by to.“

Žák odejde, sedne si a mudruje – co to znamená? Příliš drahá, drahá… Aha! Vrátí se k učiteli a řekne: „Dám ti svůj život. Budu do smrti zadarmo pracovat pro klášter. Udělám pro tebe cokoli.“ A učitel zase odpoví: „Deset miliónů takových životů je jako nic, to nestačí. Moje dharma má mnohem větší cenu.“ Žák zase odejde, sedne si a přemítá… ááá, už to mám. „Dám ti svou mysl,“ řekne učiteli. Učitel nato: „Nechci tvou mysl, je to jen hromada odpadků. Moje dharma má mnohem, mnohem větší cenu.“ Žák se zase vrátí a sedne si… tak co to tedy je? Tentokrát chvíli doopravdy jenom sedí a najednou (tleskne rukama) KATZ! Najednou je jeho mysl prázdná: Nevím. Jenom to. Opravdu jasné, opravdu dobré. Jenže učitel si stále vede svou: „Kdepak, moje dharma je daleko, daleko cennější. Děláš si ze mě legraci?“

To už je žák dočista zmatený, a taky už začíná mít pořádný vztek. Co může být lepšího než prázdnota? Co je lepší než ten jeden okamžik úplného klidu, kde není žádná myšlenka, kde není nic, vůbec nic? A pak, po šesti měsících nebo možná šesti letech získá žák to, čemu říkáme druhé osvícení. Běží za učitelem a volá: „Už to mám!“ „Co?“ zeptá se učitel. Student nato: „Obloha je modrá, tráva zelená.“ Učitel se rozčílí: „Co jsi to proboha za studenta? Vždyť to je hrůza. Něco takového dovede říct každý.“ Zvedne se a odchází. V tu chvíli se student strašně vytočí a volá za odcházejícím učitelem: „Víš co? Tak si tu svou dharmu strč někam!“ Učitel jde dál jakoby nic, pak se náhle otočí a řekne: „Hej ty!“ Student se také otočí a učitel řekne: „Neztrať moji dharmu.“ Stačila jedna jediná upřímná, opravdová věta – „strč si to někam!“ Ale tato věta patřila zcela a úplně studentovi. Vzešla z něj samotného, zevnitř, z jeho důvěry v sebe sama.

Když vzpomínám na zenového mistra Seung Sahna, vybaví se mi, jak moc nás v tomhle podporoval: abychom se učili věřit sami sobě. Co jsi? Co jsem? Co je tohle? V tom bylo celé jeho učení. Občas jsem za ty roky slýchala lidi říkat: „Co si počneme, až nás mistr Seung Sahn opustí? Co se stane?“ Ale tohle nezemře… to, že dokážeme pracovat – učit se věřit v sebe sama, učit se vědět, kdo jsme a jaký je náš úkol. Vždycky mi říkával: „Z tebe bude jednou mniška.“ „No, ale když mě zrovna baví být zdravotní sestrou,“ říkávala jsem na to já. „Pch, zdravotních sester jsou milióny. Deset sester koupíš za pěťák. Kolik žen doopravdy dosáhne dharmy a stane se velkou učitelkou?“ Stále jsem měla tu kontrolující mysl. Ale pořád jsem byla tou zdravotní sestrou. Říkal mi, že to nemám dělat, ale tím mě vlastně jen naučil věřit víc v sebe sama. A tato sebedůvěra pochází odtud (ukazuje na své hara). Co jsi? Co je tohle?

Kdysi jsem někde četla, že dobrý učitel se pozná podle toho, jsou-li jeho studenti čistší a jasnější než on sám. Když si věří a přestanou naslouchat učiteli a jenom se sami sebe ptají: „co jsem?“ a pak to prostě dělají. Učení samozřejmě naslouchat nepřestanou, to je něco jiného než učitel. Tedy: dávat pozor, okamžik za okamžikem, co jsem? To je celé. Ráda vás tu dnes všechny vidím a jsem moc ráda, že můžu odložit tu kontrolující mysl a ocenit, že každý z nás přichází a odchází a zkouší to stále znovu a znovu.

Ten druhý příběh z Odklepávání popela na Buddhu, o kterém jsem tu chtěla zmínit, je o mnichu převozníkovi. Kdysi dávno byli dva žáci jednoho zenového mistra, který jim, když už byl starý a cítil, že jeho smrt se blíží, předal dharmu. První žák bývá popisován jako vysoký a silný, rozložitý muž, proslulý svým učením, skvělou technikou, úžasnou dharmou. Když starý mistr zemřel, připadla starost o klášter jemu. Učil stovky mnichů, byl to báječný, skvělý chlap. Druhý mnich byl postavou menší, povahou tišší, dával přednost samotě a spousta lidí si ho vůbec nevšimla. Tu a tam řekl něco, co si lidé zapamatovali, většinu času ale trávil mlčením.

Po čase se rozhodl z kláštera odejít, usadil se v jiné provincii a jezdil tam s loďkou po řece jako převozník. Nechal si narůst vlasy a přestal nosit mnišské šaty. Nikdy se však neoženil – uvnitř zůstal mnichem i nadále. Jen navenek už nebylo z jeho minulosti nic znát. Ještě před odchodem z kláštera řekl svému bratrovi v dharmě: „Každý jsme úplně jiný. Pošli mi ale časem aspoň jednoho žáka, abych mohl splnit závazek, který mám k našemu učiteli.“

Roky plynuly… Mnich, který zůstal v klášteře a stal se velkým zenovým mistrem, konečně nalezl pro druhého mnicha-převozníka toho správného žáka. Byl to skvělý člověk, jehož mysl byla velmi jasná, stále byl však velmi připoutaný ke slovům. Vydal se na cestu, dorazil až do oné provincie, setkal se s převozníkem a vypluli spolu přes řeku. Nejprve spolu vedli krátký dharmový rozhovor. Samá slova. Na tom není nic špatného, souboj dharmy ale často bývá jenom spoustou slov, která se toho podstatného nedotknou, a tak tomu bylo i tentokrát.

Nakonec vzal převozník veslo a srazil jím žáka přímo do vody. Řekl mu: „Ani ta nejskvělejší řeč na světě není víc než provaz, ke kterému přivázali osla – osel stále krouží kolem dokola a dál než provaz nemůže nikdy dosáhnout.“ Žák se snažil vydrápat zpátky do člunu, mnich ho však znovu srazil do vody. A tím druhým úderem se žákova mysl otevřela. Dokázal se najednou od všech těch slov odpoutat. Pak spolu seděli nějakou chvíli v loďce a jejich mysli byly propojené. Potom mnich vysadil žáka na druhém břehu, vrátil se doprostřed řeky, obrátil loďku dnem vzhůru, zmizel ve vodě a už se nikdy neobjevil. Co je to učitel? Co je to zmizení? Neobjevuje se to, ani to nemizí, je to jenom – naslouchat, probudit se a jít za slova (tleskne rukama), ucítit to plesknutí a pak jenom udělat, co je třeba.

Ráda bych vyjádřila své velké poděkování zenovému mistru Seung Sahnovi. Vím, že by tu chtěl být s námi, a také tu s námi je. Chci mu poděkovat za všechnu tu práci a nevzdávání se, a že tak, jako to nevzdává dnes, nevzdá to do posledního dechu. A doufám, že každý z nás najde svou cestu, ať už je to řízení náklaďáku nebo cokoli jiného a že to budeme dělat celým srdcem a ne jen pro sebe, ale pro všechny bytosti. Děkuji vám mnohokrát.

(Zvedá nad hlavu zenovou hůl.)

Tato hůl…

(Udeří holí do stolu.)

…tento zvuk… a vaše mysl. Jsou stejné, nebo se liší?

(Zvedá zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Děkuji vám.

– Přeložil Jirka Lněnička

Copyright © 2009 Zenová škola Kwan Um

Silné a slabé vědomí

Zenový mistr Seung Sahn

Ze setkání v Shin-Won Sa, 9. února 1990.

Otázka: Co dělat, když je naše centrum silné, ale naše porozumění přesto neroste?

Zenový mistr Seung Sahn: V takovém případě je velice důležitá společná akce – začít dělat něco společně s ostatními lidmi. Společná akce a kóanový rozhovor. Rozhovor projasňuje náš směr a rozvíjí naše porozumění, proto je také velmi důležitý.

Z korejského zenu kdysi rozhovor zmizel. Dnes je naše vědomí velmi slabé: neustále něco zkoumá a kontroluje, pořád se něčeho drží, ať už je to cokoli. Stále je v nás silné „mám rád“, „nemám rád“. Jak tuto karmu, tuto mysl „mám a nemám rád“, která neustále něco kontroluje a něčeho se drží, odstranit?

Kdysi dávno bylo v Číně a v Koreji vědomí lidí praktikujících zen velmi silné. Se zenovým mistrem se setkali jen jednou v životě a dostali od něj pouze jeden jediný kóan. Potom odešli do hor a seděli tam bez hnutí; udržovali silné centrum, šli stále přímo, rok, dva, tři, osmnáct let a nakonec – bum! – dosáhli osvícení. Tak se tehdy předávala mezi zenovými mistry dharma.

Dnes však lidé říkají: „Zenový mistře, proč neučit dharmu, proč ne rozhovory! Rozhovory jsou přece tak důležité!“ Stále by někdo chtěl rozhovory, řeči dharmy… což znamená, že naše vědomí je na velmi nízké úrovni – že je velice, převelice slabé. Dřív bylo vědomí lidí mnohem silnější – proto jim také stačilo setkat se zenovým mistrem pouze jednou, pak odejít do hor a tam bez hnutí sedět.

My dnes praktikujeme a praktikujeme – každý den, někdy dokonce celé tři měsíce – a přitom projdeme řadou rozhovorů a vyslechneme mnoho řečí dharmy. A přece se stále hýbáme. Naše centrum není silné. Právě proto je zvlášť v dnešní době nutná neustálá společná akce. Kdybychom byli dost silní, žádné společné akce by nebylo zapotřebí – stačilo by odejít do hor, být nějaký čas v ústraní o samotě… a nebyl by žádný problém!

– Přeložil Jirka Lněnička

 

© Zenová škola Kwan Um 2008

Čas úplné proměny
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Vše, co se na tomto světě děje, je správné. Vše se neustále opakuje: jaro, léto,
podzim, zima. Každý rok přicházejí tato čtyři období znovu. Ale jsou tu i větší
cykly: letošní rok je dokonce počátkem dvou – kratší z nich trvá 60, delší 360
let. Je to tedy velice zajímavý čas.
Existuje jeden velký druh hmyzu, kterému se říká cikáda. Roste pomalu
uprostřed kukly připevněné ke stromu. Proměna z kukly v okřídlenou bytost
trvá velmi dlouho, téměř sedmnáct let, a je velice obtížná. Po celou tu dobu se
zdá, jako by s tělem cikády nebylo něco v pořádku. Kůže, orgány, křídla… jako
by nic z toho nefungovalo. Nic se nehýbe. Jako by tělo jakési zmatené a
polámané.
Pak se kokon pomalu otevře a začne se objevovat nové tělo. Vysouká se křídlo,
pak natažená noha. Cikáda se zpočátku pohybuje velmi pomalu a s obtížemi.
Nakonec se vysouká z kokonu ven a spadne na zem. V tu chvíli nemyslí ani
trochu na oblohu a na létání. Myslí jen na to, jak se dostane k potravě. K
jakékoli potravě. Někdy trvá i tři čtyři hodiny, než je po vysoukání z kukly
vůbec schopna létat. A pak přichází okamžik naprosté proměny. Jednou to
zkusí – a letí!
My lidé máme strach z budoucnosti. Copak bychom my mohli někdy létat? Jak
by nám narostla křídla? Kde najdeme dost jídla? Objeví se spousta problémů.
Když začneme v něčem podnikat, chceme vědět, jestli nám bude přát štěstí,
nebo ne. Máme plno starostí. Ale lidé jsou také součástí přírody. Jako ta
cikáda – i pokud jsme už z kokonu venku, bude ještě trvat, než pochopíme, jak
si narovnat křídla a vzlétnout. A nakonec poletíme.
Stále se něco mění, ale když řeknete změna, znamená to, že vlastně žádná
změna není. Okamžik za okamžikem je vše již úplné. Vše, co se děje, je
správné. Jsme-li připoutaní ke jménu a formě, znamená to, že se naše myšlení
objevuje a mizí. Pokud se myšlení neobjevuje a nemizí, vše je úplné. Pokud se
naše centrum nehýbe, i když se objeví plno nových věcí, nebudeme mít žádné
potíže. Nemáme-li centrum, budeme mít potíže pořád. Zkuste se na to podívat
takhle: zima – období sněhu a ledu – je na události poměrně chudá. Pak přijde
jaro a země roztává. Do půdy se dostane voda a začíná pracovat. Všechno
vystřelí ven. Tráva roste. Objevuje se listí a také roste. Objevují se květiny,
mění se barvy. Všechno se proměňuje, velmi velmi rychle.
Stejně jako ve „vnějším“ světě to funguje i v našem světě „vnitřním“ – v naší
mysli. V zimě zůstává vše venku po tři čtyři měsíce stejné a ani my proto
nemáme mnoho problémů. Na jaře však přichází mnoho změn, proto se naše
mysl hýbe, a my máme spoustu pochyb a potíží. Právě teď, na konci
šedesátiletého i třistašedesátiletého cyklu a na začátku cyklů nových, se
„uvnitř“ odehrává spousta věcí. Objevuje se zvláštní, komplikovaná mysl.
Proto musíme právě teď usilovně praktikovat a projasnit svůj směr. Pokud
příliš nepraktikujete a váš směr je nejasný, může se vás zmocnit jakýkoli
démon. A až zemřete, nebudete vědět, kam jdete. V jakém druhu pekla
skončíte? Je mnoho druhů pekla. Pokud jste v tomhle životě zabili hodně
zvířat, až zemřete, všechna tato zvířata za vámi přijdou a začnou naléhat: „Dej
mi můj život!“
Je nutné každý den zemřít a každý den darovat život. Když zemřete v jediném
dni desetitisíckrát, budete desetitisíckrát žít. Lidský život trvá nějakých
sedmdesát, osmdesát let. Odehraje se v něm spousta věcí. Myslíme si, že je
krátký, ale pro některé bytosti je i jedna vteřina velmi dlouhá.
Buddha se vydal do nebe, aby zachránil svou matku. Zůstal tam jenom tři dny,
ale v tomto světě to bylo celých devadesát dní. Král ho tehdy velmi postrádal.
Přišel vyslechnout jeho řeč dharmy, ale Buddha tam nebyl. Král byl velice
nešťastný. Jeho mysl nenacházela nikde pokoje. Pozval proto vynikajícího
sochaře, aby udělal Buddhu ze zlata, a sochu pak posadil tam, kde dřív
Buddha sedával.
Pak se Buddha vrátil. Podíval se na zlatého Buddhu – tvář sochy a jeho tvář
byly stejné! Král na vysvětlenou řekl: „Chyběl jsi nám, proto jsme zhotovili
sochu, která je stejná jako ty, a dali jsme ji na tvé místo. Je to správně, nebo
špatně?
Buddha řekl: „Chápeš, že forma je prázdnotou a prázdnota je formou. Myslíš-li
si, že tento Buddha je pravdou, pak jsem to já.“ Od té doby se na světě objevují
Buddhovy sochy.
Je-li – stejně jako v tomto příběhu – vaše mysl silná, máte silné centrum, bez
myšlení, máte i nekonečný čas a nekonečný prostor. Když myslíte, i jedna
hodina se vám může zdát jako mnoho let. Někdy nám naopak připadne
mnoho let jako jediná vteřina. Proto je velmi důležité, jak silné naše centrum
je. V čase změn, v čase nových začátků je velmi důležité mít silné centrum.
Bude-li v této době náš směr jasný, všechno bude probíhat tak nebo tak.
Pokud ale jasný nebude, zůstane i budoucnost nejasná.
Někteří lidé říkají, že se blíží konec světa. Ale když končí starý věk, nějaký
nový začíná. Lidské bytosti jsou součástí přírodního cyklu a nyní přichází doba
změn, které se dotknou všech bytostí na Zemi. Letošní rok je počátkem časů, v
němž budou jednou vše kontrolovat ženy – stejně jako bylo vše až dosud v
rukou mužů: dům, rodina, politika i ekonomika. Brzy bude v čele států
mnohem více žen. Ženy budou stejně silné jako muži, právě tak jako před
několika tisíci lety. Tento přechod principu jang na jin již započal.
Když přišel Bódhidharma do Číny, stal se prvním zenovým patriarchou.
Dítětem, které ze „sňatku“ indické meditace vipassány a čínského taoismu
vzešlo, je zen. Nyní je zen na Západě, kde se setkal s křesťanstvím, judaismem
a dalšími tradicemi. Až se s některou z nich „ožení“, objeví se nový styl
buddhismu.
Možná teď přijde ženský matriarcha a dharmu bude od nynějška předávat
žena ženě. Proč by ne? Vy všichni musíte vytvořit americký buddhismus.
Získat osvícení!
V této nové době je třeba mít silné centrum. Je mysl vás všech jasná? Ne? Pak
musíte cvičit usilovněji. Také váš směr musí být jasný. Proč každý den jíte?
Proč studujete či sedíte zen? To jsou důležité otázky.
– Přeložil Jiří Lněnička
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Bůh vás potřebuje
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Z otázek a odpovědí po řeči dharmy pronesené v Šin Won Sa, 9. února 1990.
Jednoho dne se objevil na křižovatce Pound Road a 122. ulice, která vede do
zenového centra v Providence, velký nápis: „Potřebujete Boha“.
Co je „Bůh“? Kde je „Bůh“? Ten, který je čistou prázdnotou? Pak ale
„Potřebujete Boha“ znamená „Potřebujete čistou prázdnotu“. Dobře, co je ale
potom čistá prázdnota? A může nám čistá prázdnota nějak pomoci?
V čisté prázdnotě není „vy“ ani „já“, žádné „Bůh“ a „ty“. Proto není tento nápis
správný. „Potřebujete Boha“ znamená „jsem na Bohu závislý“. Věříme-li v
Boha na sto procent, není žádný „Bůh“ ani „my“. Protože Bůh a my jsme už
splynuli v jedno. To je věřit na sto procent.
Můžete třeba věřit své ruce. Věřit své ruce? Ano, podívejte – zvednu takhle
ruku… (zvedá ruku) – v tom není žádné „já“. Jakmile se objeví impuls v
myšlení, okamžitě následuje akce: ruka se hýbe. Já a moje ruka nejsme od
sebe nikdy odděleni. Stejně tak já a moje tělo – pokud nás něco odděluje, je to
až kontrola mé mysli. V okamžiku kontroly už je ode mě moje ruka oddělena.
Někdy se kousneme do jazyka. Hrozně to bolí. Nad něčím přemýšlíme a
kousneme se. Myšlení, myšlení, myšlení – au! (smích) Někdy se to stává.
Kdybyste nepřemýšleli, nikdy byste se do jazyka nekousli! (Smích) Kousnete
se jen tehdy, jste-li od jazyka odděleni.
Stejné je to i v tom, o čem jsme mluvili předtím. Když věříme v Boha na sto
procent, nejsme od něj odděleni – už jsme s ním splynuli v jedno. Tehdy Bůh
potřebuje nás: my v něj na sto procent věříme, a Bůh, který je čistou
prázdnotou, nám pomáhá. Tato pomoc je jednáním bódhisattvy – není v něm
„ty“ ani „Bůh“. Láska, nic než láska. To je Bůh.
Proto jednáte-li z lásky, je to jednání Boží. Vaše konání je součástí Božího
konání. Bůh vás potřebuje. Je to úplně stejné.
Otázka: Takže nikdy odděleni?
Zenový mistr Seung Sahn: Nikdy odděleni.

– Přeložil Jiří Lněnička
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Chci být jako ty
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Z diskuze v zenovém centru v Cambridge, 10 prosince 1995.
Otázka: Kdybych chtěl být jako ty, lze toho dosáhnout i bez mistra? (Dlouhý,
hlasitý smích.)
DSSN: Už jsi toho dosáhl. Už to máš. Všem se líbilo, jak jsi promluvil,
všichni se smějí, „Ha ha ha!“ To je báječné.
Nevytvářej „mistr“, nevytvářej „já“, ano? Nevytvářej „já“. Nevytvářej
„mistr“. Okamžik za okamžikem, jen to dělej. Když jíš, jenom jez. Když řídíš,
jen řiď. Pokud budeš přemýšlet, přemýšlet, přemýšlet – o přítelkyni, o rodině –
tak způsobíš velkou nehodu. Bum! Odhoď to. Čas řídit, jen řiď. Čas mluvit, jen
mluvení. Čas sedět, jen sezení. Čas chůze, jen chůze. Okamžik za okamžikem,
když něco děláš, DĚLEJ JENOM TO!
Pak ty a já nebudeme nikdy oddělení. Ano? Jasné? Ha ha ha! Dobře! Zkus
to. Je to úplně jednoduché. Nekomplikuj to, ano? Lidské bytosti se příliš
snaží porozumět, takže se drží chápání, a tím si všechno komplikují.
Udržuj jen mysl nevím, to je velmi prosté. „Co jsem?“ Pouze nevím. Pouze
nevím: řízení, chůze, jídlo – všechno. Pak se objeví velmi prostá mysl. Prostá
mysl je čistá jako vesmír. Být čistý jako vesmír znamená moci udělat
cokoli. To je naše původní mysl, původní přirozenost.
Každý něco vytváří. Když si držíte něco ve své mysli, pak máte problém. A tak
říkáme: „Odhoď to všechno! Všechno to odhoď! Co jsem? Jdi jen přímo,
nevím!“ Udržuj mysl nevím. A udržuj ji když jíš, řídíš, chodíš, děláš cokoli.
Jde to. Ano? Zkus to.

– Přeložila Lucie Hanigerová
This article copyright © 2008 Kwan Um School of Zen

Co je to zen?
Jednoho dne přišel do zenového centra v Providence student z Chicaga a
zeptal se zenového mistra Seung Sahna: „Co je to zen?“
Soen Sa zvedl svou zenovou hůl nad hlavu a zeptal se: „Rozumíš?“
Student odpověděl: „Nevím.“
Soen Sa řekl: „Tahle mysl ‚nevím‘, to jsi ty. Zen je pochopením sebe sama.“
„A čemu na mně rozumíš ty? Uč mě, prosím.“
Soen Sa řekl: „V továrně se vyrábějí sušenky ve
tvaru nejrůznějších zvířat, aut, lidí a letadel.
Všechny mají různé tvary a názvy, ale všechny jsou
ze stejného těsta a chutnají stejně.
Stejně tak všechno ve vesmíru – Slunce, Měsíc,
hvězdy, hory, řeky, lidé, atd. – to všechno má různá
jména a tvary, ale všechno je vyrobeno ze stejné
substance. Vesmír je uspořádán do protikladných
dvojic: světlo a tma, žena a muž, zvuk a ticho,
dobrý a špatný. Ale všechny tyto protiklady jsou
propojené, protože jsou vytvořeny z téže podstaty.
Jejich názvy a tvary se liší, ale jejich podstata je
stejná. Názvy a tvary vytváří až tvoje myšlení.
Pokud nemyslíš a nejsi připoután k názvům a
tvarům, pak se veškerá podstata sjednotí. Tvoje
mysl „nevím“ odetíná všechno myšlení. To je tvá
podstata. Podstata této zenové hole a tvoje
podstata jsou stejné. Ty jsi touto holí a tato hůl je
tebou.“
Student se zeptal: „Někteří filozofové nazývají tuto
podstatu Energií, Myslí, Bohem nebo hmotou. Kdo z nich má pravdu?“
Soen Sa odpověděl: „Čtyři slepci šli jednou do zoo a navštívili slona. Jeden
slepec se dotkl jeho boku a řekl ‚Slon je jako zeď‘. Další se dotkl jeho chobotu a
prohlásil, že slon je jako had. Třetí slepec se dotkl jeho nohy a řekl ‚Slon je jako
sloup‘. Poslední slepec se dotkl jeho ocasu a řekl ‚Slon je jako koště‘. Potom se
ti čtyři začali spolu prát. Každý z nich věřil, že jeho názor je ten správný. Každý
pochopil pouze tu část, které se dotkl. Žádný z nich nepochopil celek.
Podstata nemá žádný název ani tvar. Energie, Mysl, Bůh a hmota jsou jen
různé názvy a tvary. Podstata rovná se Absolutno. Mít název a tvar znamená
mít protiklady. Takže celý svět je jako ti slepci, kteří se spolu perou.
Neporozumění sobě je neporozuměním pravdě. Proto se spolu pereme. Až
všichni lidé na světě porozumí sami sobě, potom dosáhnou Absolutna. Potom
bude svět v míru. Světový mír, to je zen.“
„Jak může praktikování zenu přinést světový mír?“ zeptal se student.
Soen Sa řekl: „Lidé touží po penězích, slávě, sexu, jídlu a pohodlí. Všechny tyto
touhy jsou myšlením. Myšlení přináší utrpení. Utrpení znamená – žádný
světový mír. Ne-myšlení je tedy ne-utrpení. Žádné utrpení rovná se světový
mír. Světový mír je Absolutno. Absolutno je Já.“
„A jak tomu Absolutnu rozumět?“ chtěl vědět student.
„Nejdřív musíš pochopit sám sebe,“ odpověděl Soen Sa.
„Jakým způsobem můžu pochopit sám sebe?“
Soen Sa zvedl svou zenovou hůl a zeptal se: „Vidíš tohle?“
Pak tou holí rychle uhodil do stolu a řekl: „Slyšíš tohle? Tato hůl, tento zvuk,
tvoje mysl – jsou stejné, nebo se liší?“
„Stejné,“ odpověděl student.
„Říkáš-li, že jsou stejné, uhodím tě třicetkrát. Řekneš-li, že se liší, stejně tě
uhodím třicetkrát. Proč?“
Student mlčel.
Soen Sa vykřikl: „KAAATZ!!!“
Potom řekl: „Nastává jaro, tráva roste sama.“
This article copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Dosáhněte nulové mysli a používejte ji
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Zenový mistr Seung Sahn přednesl tuto kong-anovou řeč 12. května 1978,
krátce po návratu ze své první návštěvy Evropy.
Nuda je velice důležité slovo. Když dosáhnete nudy, všechno je nudné. Pak tu
není žádná touha, žádný hněv, žádná lhostejnost. Touha je nuda, hněv je
nuda, lhostejnost je nuda, všechno je nuda. Pak dosáhnete osvícení. Takže
nuda je velmi důležitá. Všechny věci jsou si rovny. Ale lidé nemají rádi nudu.
Něco chtějí, a nuda není zajímavá. Je jako čistá voda. Čistá voda nemá žádnou
chuť. Ale žádná chuť je skvělá chuť. Každý má rád zmrzlinu, ale není možné,
abychom ji jedli celý den. Avšak když máte žízeň, čistá voda je úžasná kdykoli.
Lepší než med, lepší než zmrzlina, lepší než cokoli jiného. Taková je pravda.
Žádný význam v zenu znamená velký význam, a velký význam není žádný
význam. Tomu říkáme nulová mysl. Zeptám se lidí kolem: „Je nula číslo?“
Jednou jsem se takhle zeptal v Londýně, a kdosi odpověděl: „Ano, je to číslo.“
Tak jsem řekl: „Dobrá, když říkáš, že nula je číslo, můžeš udělat cokoli.
Podívej: 9 x 0 = 0. Pak 9 = 0 / 0, ok? Když tedy říkáš, že to je číslo, pak 0 / 0 =
1, a 9 = 1.
Pak on řekl: „Ah, nula není číslo, to nejde. 0 / 0 = 1 není možné.
O.k., i nemožné je v pořádku. Pak 9 x 0 = 0. To znamená 9 = 0 / 0. 10 000 x 0
= 0. Takže 10 000 = 0 / 0. To znamená, že 0 / 0 = 10 000 a 0 / 0 = 9. Čili 9 =
10 000.
„Nulová mysl může všechno. Řekneš-li, že nula je číslo, je to v pořádku.
Řekneš-li, že to není číslo, je to také v pořádku. Na tom nezáleží. Nula je vše,
vše je nula. To je zenová matematika, ano? Takže nulová mysl je velmi
zajímavá. Budete-li udržovat nulovou mysl, pak dokážete cokoli.
Potom se někdo zeptal: „ Soen Sa Nim, mluvil jste o dětské mysli jako o
Buddhově mysli, která je velmi prostá, před pamětí. Před pamětí všechny
dětské mysli jsou správné mysli, Buddhovy mysli, mysli osvícení. Je to tak
správné? Čas spánku, spím. Čas na jídlo, jím. Ale dítě myslí pouze samo na
sebe. Je to ta správná Buddhova mysl?
Řekl jsem: „Před pamětí je dětská mysl ne-Buddhova, ne-božská. Jednou se
kdosi zeptal zenového mistra Ma Jo: „Co je Buddha?“ – „Mysl je Buddha,
Buddha je mysl.“ Další den se někdo zeptal: „Co je Buddha?“ – „Žádná mysl,
žádný Buddha.“ Správná Buddhova mysl je žádný Buddha, žádná mysl. Takže
dětská mysl je správná Buddhova mysl.“
„Liší se nějak Buddhova mysl a dětská mysl?“
„Dětská mysl není vůbec nic, Je to nulová mysl. Je jako čisté zrcadlo. Přijde
červená, je červené, přijde bílá, je bílé. Pouhý odraz akce: Když má dítě hlad,
jí. Když je unavené, jen spí.
Mysl osvícení znamená používání této dětské mysli. Dítě si udržuje jen
Buddhovu mysl. Používáte-li takovou mysl, je to mysl bódhisattvy. Takže
dětská mysl je správná Buddhova mysl. Mysl bódhisattvy správně používá
Buddhovu mysl. Jak to dělá? Dítě má mysl dostatku – jen jí. Ale když má velký
hlad někdo jiný, dítě to nechápe. Máte-li mysl bódhisattvy, pak objeví-li se
hladový člověk, dáte mu jídlo. Když se objeví žízniví lidé, dáte jim pít.
Udržování Buddhovy mysli se od jejího používání liší. Udržování Buddhovy
mysli je správná Buddhova mysl. Používání Buddhovy mysli je mysl Velké
Bódhisattvy.
„Mysl Velké Bódhisattvy udržuje Velký slib. Co je Velký slib? To je přímá mysl
nevím. Jen jdi přímo – nekontroluj mě, nekontroluj mé pocity, nekontroluj
nic – jen vše zrcadli a pomáhej ostatním. Tento Velký slib je nekonečný,
protože prostor a čas jsou neomezené, stejně jako počet bytostí. Bezpočet
bytostí znamená neomezené utrpení, takže můj slib je neomezený slib.
Jmenuje se Velký slib. Jmenuje se „stále přímo“ – nevím – zkoušet, zkoušet,
zkoušet. A tak doufám, že přijmete tento Velký slib, dosáhnete nulové mysli,
dosáhnete osvícení, a zachráníte všechny bytosti od utrpení.

– Přeložila Lucie Hanigerová
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Dvanáctá brána: Jdou tři muži
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Jdou tři muži. První muž napodobuje zvuk meče, druhý mává rukama a třetí zvedne
kapesník.
1) Kdybyste tam byli, jaké by bylo vaše správné působení ?
2) Jaký je vztah ?
3) Jaká je situace ?
Komentář: Působení je rozdílné, ale situace je stejná.

Hromadění našich velkých zásluh
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Řeč dharmy o mezinárodním zenovém centru Kje Rjong San / Mu Sang Sa.
Tato řeč byla pronesena v korejštině, poté přeložena do angličtiny a nakonec
do češtiny. Studentům zenového mistra Seung Sahna ze Západu, zvyklým na
jeho svéráznou, jednoduchou angličtinu, bude připadat jiná, snad až
překvapivě. Jeho korejština je mnohem vytříbenější. (Američané korejského
původu nám často říkají, že nevíme, oč přicházíme.) Řeč byla tedy určena
korejskému publiku, a má proto trochu jiný ráz a jiný obsah než řeči, které
jsou určeny lidem ze Západu. Přesto má svůj půvab i jasný směr, a právě
proto ji zde publikujeme.
Patriarchové a významní učitelé vždy učili, že pravá forma je tichá a pravda je
nehybná. V materialismu dnešní industriální společnosti se však realita mění
tak rychle, že „včera“ a „dnes“ se od sebe velmi liší. Lidé jsou natolik
připoutáni k vydělávání peněz, že i svobodu, štěstí, mír a rovnost hledají ve
vnějším světě. Ale nic na světě netrvá věčně, takže i když se někomu podaří
dosáhnout toho, po čem touží, nakonec toto „něco“ zase zmizí.
Dnešní západní svět se snaží najít řešení výhradně ve vnějším světě. Stále se
objevují nové a nové reformy a revoluce, lidé jsou však přesto čím dál
konfliktnější a nepřátelštější. Čím dál víc spolu bojují, zabíjejí se a nakonec
ztrácejí i ten nejzákladnější respekt k lidskému životu jako takovému.
Neváhají ani ničit přírodu, základ všeho života na Zemi. Mnozí volají po
světovém míru; příčina a následek jsou však vždy zcela jasné. Máme strach z
konce světa, přesto se stále nedokážeme probudit a uvědomit si, že náš vlastní
konec je velmi blízko. Je tomu tak proto, že jsme silně připoutaní ke jménu a
formě.
Abys prošel touto branou,
stačí nedat vzniknout žádnému myšlení.
My všichni společně proto musíme nechat své „já“ odejít. Musíme to všechno
odložit. A vrátit se k mysli před myšlením – neboť jen tehdy se dokážeme
zbavit konfliktnosti, nepřátelství, bojů a zabíjení, které ničí tento svět. Bude-li
naše mysl čirá jako prostor, bude možné dosáhnout absolutního světa a pak
vše, co vidíme a slyšíme, bude pravdou.
Hora je modrá, voda plyne.
Pes štěká: haf, haf!
Sůl je slaná. Cukr je sladký.
To je „svět pravdy“. Vnímáme-li jasně, potom se absolutní svět a svět pravdy
neliší od naší pravé přirozenosti, a tehdy také můžeme dosáhnout správného
života, tj. správné situace, vztahu a funkce. Říkáme tomu „úplný svět“, světový
mír. To je zen.
Zen není jenom pro buddhisty. Je to světlý paprsek naděje, že se podaří v
tomto světě obnovit lidskost, je to kompas ukazující nazpět ke skutečnému
světovému míru. V Číně zmizela původní zenová tradice již dávno. V Japonsku
se zen sekularizoval. Pouze korejský buddhismus zdědil tradici
Bódhidharmova patriarchálního zenu a zenoví praktikující po celém světě si to
nyní uvědomují. V třiceti zemích světa a více než sto dvaceti zenových
centrech a skupinách stoupl počet lidí praktikujících zen na tisíce. Mnozí z
nich by chtěli přijet do Koreje a cvičit se tady, ale bohužel tu pro ně nemáme
dostatečné zázemí a nemůžeme je v praxi podpořit. Z chrámu Mu Sang Sa se
díky této hluboké upřímnosti a slibům bezpočtu buddhistů stane velký
mezinárodní zenový chrám. Stane se z něj místo, kde se budou scházet
praktikující z celého světa a společně tu praktikovat, aby dosáhli osvícení.
Místo, odkud se potom budou moci vrátit do svých zemí, aby otevřeli oči mysli
cítících bytostí a vysvobodili je z utrpení.
Proto vás prosím, berte tato slova vážně a pomozte tento velký chrám
vybudovat. Kéž všechny bytosti v témže okamžiku dosáhnou osvícení.

– Přeložil Jiří Lněnička
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Jak vám mohu pomoci?
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Obloha je modrá. Strom je zelený. Pes štěká „haf haf“. Cukr je sladký. Když
vidíte, když slyšíte, když ochutnáváte, dotýkáte se něčeho, cítíte vůni či
přemýšlíte, tehdy je všechno již dokonalé – právě takové, jaké to je. V tom
okamžiku neexistuje ani subjekt, ani objekt. Vše se stává jedním. Správná
situace, správný vztah a správná funkce se stávají v tom okamžiku jasnými.
Když má někdo hlad, dáte mu najíst. Když má někdo žízeň, dáte mu napít. Jeli vaše mysl čistá, můžete pomáhat svým konáním ostatním. To je Velká láska,
Velký soucit, Velká cesta bódhisattvy. Když vidíme člověka, který trpí, nebo
slyšíme o nějakém utrpení, náš soucit na to okamžitě reaguje a chce pomoci.

– Přeložil Jiří Lněnička
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Najít zlato
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

V zenové tradici se používá sedmnáct set koanů. Tyto původní koany používá
také korejský buddhismus (zde se jim říká kong-any). Jiné školy zenu si
sestavily své vlastní koanové sbírky – do nich zahrnuly to, co jim připadalo z
hlediska učení jako nejdůležitější. Jedna sbírka, zvaná Zápisky z Modrého
útesu (Blue Cliff Record), obsahuje sto koanů, Mu Mun Kwan je sbírka
pouhých čtyřiceti osmi koanů.
Ale to je stále ještě příliš komplikované, proto naše škola vytvořila sbírku
pouhých deseti koanů nazvanou Deset bran. Je to velmi prosté! Projdete-li
těmito deseti branami, porozumíte tomu, co koan je.
A porozumíte-li tomu, co koan je, budete také vědět, jak správně praktikovat.
A pak to tak dělat! Pokud totiž koanu pouze porozumíte a nebudete
praktikovat, nebudete to zkoušet, budete mít velký problém. Někteří lidé
dokáží zodpovědět mnoho koanů, ale nepraktikují. Takový koan se potom
nikdy nestane jejich. Pravým smyslem koanu je dát nám správný směr, aby byl
také náš život správný.
„Půjdeš-li deset mil na jih, najdeš zlato. Jdi a najdi ho.“ Takovým instrukcím
každý rozumí, ale když těch deset mil neujde, nikdy zlato nenajde. „Rozumím
– deset mil na jih odtud je hora, uvnitř té hory jeskyně a uvnitř té jeskyně
zlato. Je to zcela jasné.“ Skvělé, ale když se tam nevydáte, nikdy se k zlatu
nedostanete. Proto vám pouhé porozumění koanu nemůže pomoci, nemůže
pomoci vašemu životu.
Mnoho lidí umí dát během rozhovoru na koan dobrou odpověď, ale jejich
každodenní život už takovou „dobrou odpovědí“ není. Touha, hněv a
nevědomost je neustále kontrolují.
Proto není porozumění koanům důležité. Na dobré či špatné odpovědi příliš
nezáleží. Jestli se odpověď objeví, nebo ne, na tom nesejde. Nejdůležitější je
náš každodenní život. Je-li náš každodenní život okamžik za okamžikem jasný,
nejsou koany žádný problém. Tehdy jsou koan a náš život doopravdy
propojeny.

– Přeložil Jiří Lněnička
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Oprava hrnce
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Na konci listopadového ústraní v Mezinárodním zenovém centru v New
Yorku vyprávěl zenový mistr Seung Sahn následující příběh:
Na korejském venkově se dříve lidé scházeli na velkých trzích, které trvaly
několik dní. Jednou šel jeden mladý muž prodat zeleninu a nakoupit rýži. Na
trhu ho zaujal starý mnich, který stál bez hnutí na slunci, celých pět minut.
Mnich měl na sobě zimní oblečení, staré a potrhané. Bylo léto a slunce pálilo,
což Korejci vůbec nemají rádi, a ten starý mnich celých pět minut jen tak stál.
Mladík, jak ho tak pozoroval, pomyslel si: „Je snad ten starý mnich blázen?
Copak nemá žádné vědomí, že pořád jen takhle stojí?“ A tak po chvíli, když
mnich začal obcházet kolem, mladý muž k němu přistoupil a řekl: „Promiňte,
rád bych věděl, proč pět minut nehybně stojíte na slunci.“
Stařec se na něj podíval a odpověděl: „Obědvají“. „Obědvají? Kdo obědvá?“
Starý mnich poodhrnul cíp svého oděvu. Na těle měl malé živočichy, parazity,
něco jako vši. „Když se pohybuji, nemohou jíst, a tak, zatímco obědvají,
vždycky stojím bez hnutí.“
Mladík si pomyslel, že tenhle mnich musí mít úžasnou mysl, je-li tak laskavý k
malým tvorečkům, a tak se zeptal, zda by jej nemohl přijmout za studenta.
Mnich mu pohlédl do tváře a řekl: „Nemohl.“
„Proč nemohl?“, zeptal se mladík.
„Proč se chceš stát mnichem?“
„Víte, rodinný život mě neláká. Chci nalézt správnou cestu. Když říkáte, že
dáváte oběd těm malým živočichům, něco mi říká, že možná právě to je ta
správná cesta. Líbíte se mi, a tak se chci stát vaším studentem.“
„Možná,“ řekl mnich. „Možná. Kde bydlíš?“
„Rodiče mi zemřeli, a tak žiju u bratra. Vlastní dům nemám. Vezměte mě s
sebou.“
„Dobrá,“ odvětil mnich. „Tak pojď.“
Vydali se na dlouhou cestu, daleko do hor, až dorazili k malému slaměnému
domku.
V Koreji se kuchyně obvykle nachází mimo obytný dům. V kuchyni bývá velký
hrnec s podstavcem a pod ním ohniště. Hrnec je vyrobený z oceli a je velice
těžký. Má dvě části: do jedné se dává voda, do druhé rýže. V tomto domě byly
hrnec i stojan rozbité. Opravit takový hrnec znamená nalít na dno trošku vody
a upevnit hrnec tak, aby se voda na dně ustálila přesně uprostřed.
Mnich řekl mladíkovi: „Musíš spravit tenhle hrnec a stojan. Když byl mladík
hotov, obrátil se na mistra: „Mistře, už jsem ten hrnec opravil.“
Starý mnich se šel podívat a prohlásil: „Takhle ne! Znovu!“ A vodu z hrnce
vylil.
Mladík si pomyslel: „Tenhle mistr má velmi bystré oči, a možná vidí nějakou
chybu.“ A tak se pustil do práce znovu, a tentokrát velmi pečlivě kontroloval
hladinu vody v hrnci. Jakmile byl hotov, řekl: „Mistře, už jsem to opravil
pořádně.“
„Dobrá, podívám se.“ A tak šel mistr práci zkontrolovat, a opět řekl: „Takhle
ne! Znovu!“ A vodu vylil.
Mladík byl velmi zmatený. „Kde dělám chybu? Nerozumím tomu. Možná to
bude v něčem jiném. Možná ten stojan není v pořádku.“ A tak tentokrát navíc
obhlédl, aby i vše kolem bylo čisté a upravené. Když skončil, řekl: „Mistře, už
jsem ten hrnec opravil. Je to úžasné, prostě skvělé!“
„Tahle ne!“ řekl mistr, a vodu opět vylil.
Mladík to vůbec nechápal. „Ten hrnec je možná v pořádku, ale třeba je to tou
kuchyní,“ pomyslel si. A tak příště opravil celou kuchyni. Strop, podlahu,
všechno. Když skončil, volal na mistra: „Mistře, dal jsem do pořádku celou
kuchyni!“
„No to je úžasné, podívám se,“ řekl mistr. Přistoupil k hrnci, „Takhle ne!“ a
znovu jej převrhl.
To se opakovalo čtyřikrát, pětkrát, šestkrát, sedmkrát, osmkrát. Pokaždé si
mladík pomyslel: „Co jen v tom může být tentokrát?“ A pokaždé mistr
odpověděl: „Takhle ne!“ a vodu vylil. Teď už se mladý muž začíná zlobit.
Nakonec, při devátém pokusu, si pomyslel: „Tak tenhle mistr se mi nelíbí. Teď
už je to naposled!“ A tak jen postavil hrnec na podstavec a řekl: „Mistře, už je
to hotovo.“
„Výborně, výborně!“ Zvolal mistr.
Tento mistr zkoušel mladíkovu mysl. Zen není na ničem závislý. Musíš být
závislý sám na sobě, ať už je tvůj styl jakýkoli. Ale co je tvůj vlastní styl? Dokud
se držíš svých názorů, svých podmínek, své situace, tvůj správný styl se
nemůže objevit. A tak tento mistr zkoušel mladíkovu mysl. Předtím, pokaždé,
když student opravil hrnec, příliš mnoho myšlení – „Teď to možná vyjde, teď
to možná vyjde.“ Naposled – žádné myšlení.
Dále mistr zkoušel jeho vytrvalou mysl. „Ten mladík si mě oblíbil, ale nakolik
chce porozumět svému pravému já?“ Obvykle lidé zkusí možná čtyřikrát,
možná pětkrát, a pak řeknou: „Tebe nechci!“ A odejdou. Je potřeba pořád
zkoušet, zkoušet, zkoušet, a pak jednou zenový mistr řekne: „No výborně!“
Zkoušet, zkoušet, zkoušet, jen tahle mysl je velmi důležitá. Zkoušet, zkoušet,
zkoušet znamená vytrvat. A tak jen musíte jít přímo, zkoušet, zkoušet, zkoušet.
Pak dosáhnete pravé cesty.

– Přeložila Lucie Hanigerová
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Potřeba, touha, slib
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Z otázek a odpovědí při řeči dharmy pronesené v cambridžském zenovém
centru, 19. prosince 1985.
Otázka: Jaký je rozdíl mezi potřebou a touhou?
Zenový mistr Seung Sahn: Potřeba a touha, ano… Velmi důležitá otázka.
Mám hlad – potřebuji snídani. Něco potřebuji. Je to nutnost. „Potřeba“ se
vždy týká nějaké energetické rovnováhy.
Každý máme tři druhy mysli: intelektuální mysl, emocionální mysl a vůli.
Někdo je hodně emocionální typ: „ach ach!“ Nemá žádnou vůli, žádné
centrum a potřebuje vůli, silné centrum získat. Pro takového člověka je praxe
velmi důležitá – potřebuje praktikovat.
A potom je nutná určitá rovnováha: emoce, centrum a intelekt musí být v
rovnováze. Příliš mnoho intelektu? Intelekt máme každý, to je v pořádku. Je-li
však příliš silný, „já, můj, mně“ neustále roste a roste. Není nic než „já, můj,
mně“. Vždyť to znáte – někdo řekne: „O to já se nestarám!“
Jestliže je naše centrum silné, žádný intelekt ani emoce nemáme. „Zvláštní“
mysl a podobné věci se mohou objevit jen tehdy, je-li naše mysl příliš silná.
Proto je nutná určitá rovnováha. Bez rovnováhy něco potřebuji – ve
skutečnosti už ale máme všeho dost a nic nepotřebujeme!
Touha je jiná než potřeba: něco chci. Není to nezbytné, ale já to přesto chci.
Potřeba se týká něčeho nezbytného, touha ne.
V buddhismu často používáme slovo „slib“. Něco chci, ale toto „chci“ je velké
„Chci“, ne malé „chci“. Proto i mluvíme-li o touze, máme na mysli velkou
Touhu. Říkáme, že „cítících bytostí je bezpočet“, a chceme, „slibujeme je
všechny zachránit“ – to je velká Touha. Někdy ji také nazýváme Slib.
Chceme pomoci ostatním, pomoci tomuto světu. Proto mluvíme o Slibu – je to
chtění, ale ne malé, nýbrž velké Chtění. „Já chci jídlo“, „já chci víno“, „já chci
sex“, „já chci moc“: to jsou malé věci. „Já chci!“ To je touha. Touha je něco
jiného než Slib.

– Přeložil Jiří Lněnička
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Rozbité vědomí
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Výňatek z řeči zenového mistra Seung Sahna přednesené 9. 6. 1997 v chrámu
Hwa Gye Sah v Soulu v Koreji.
Otázka: Před dvaceti lety jsem bojoval ve Vietnamu. Zažil jsem tam tehdy
hodně špatného. Tyto zkušenosti dodnes ovlivňují moje vědomí, které je tak
trochu „rozbité“. Jak mohu svoje vědomí napravit?
ZM Seung Sahn: Do války ve Vietnamu šlo bojovat hodně mladých lidí.
Válka je velmi špatná situace, ale tato válka byla ještě horší. Vojáci ani
nemohli říci, kdo je nepřítelem. Dokonce vojáci na jedné straně někdy bojovali
mezi sebou. Také lidé doma nemohli vojáky dostatečně podporovat. Takže zde
bylo mnoho špatných zkušeností a hodně vojáků se vrátilo zpět s poničeným
vědomím. Jak napravit svoje vědomí? Narušené vědomí pochází z karmy. Ne
jenom válka: špatná rodinná situace, přírodní katastrofy – mnoho druhů
špatných zážitků může zanechat v našem vědomí trvalé následky.
Nejdůležitější je – jak se zbavit své karmy?
Jediná cesta, jak napravit svoje vědomí, je silné praktikování. Dva druhy praxe
jsou důležité: poklony a mantra. Nejdříve dělej každý den poklony. Pomalé,
pomalé klanění. A potom dělej mantru. Vyber si jednu mantru – Kwan Seum
Bosal nebo nějakou jinou – a dělej jí. Jenom zkoušej, zkoušej, zkoušej mantru.
Tvůj problém znamená, že máš příliš mnoho myšlení – mnoho názorů.
Objevují se z „mě“. Klanění se a praktikování mantry nemá „já, můj, mě“.
Uvnitř a venku se pak stane jedním – bum! Jestliže to budeš zkoušet, tvoje
karma bude pomalu mizet. Jenom to dělej, nakonec bude tvoje vědomí čisté a
tvůj problém zmizí. Jenom praktikování ti pomůže. Čtení knih nebo
porozumění ti nepomůže. OK? – Jenom to dělej!

– Přeložila Lenka Kohoutová
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Smrt
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Z rozhovoru v zenovém centru v Cambridge, 10. 12. 1995
Žák: Mohl byste promluvit o smrti a umírání? Co je smrt?
DSSN: Co je smrt? Nemám tušení! (hlasitý smích) Minulou noc jsem si lehl a
spal. Žádné sny. Žádné vědomí. Žádné myšlení. Kde bylo mé vědomí?
Mnohá náboženství říkají, že když budeme věřit v Boha, půjdeme do nebe. V
japonském zenu se říká, že buddhisté po smrti odejdou do nirvány. Všechna
náboženství říkají, že když zemřeme, odejdeme na nějaké místo.
Je tomu tak proto, že máme vědomí. Toto je mé tělo: Moje hlava, ruce, nohy.
Mé tělo má život a smrt. Ale moje pravé Já nemá žádný život, ani smrt.
Buddha seděl šest let pod stromem Bódhi. Jednoho rána uviděl hvězdu. Bum!
Dosáhl osvícení. Dosáhl svého pravého Já.
Takže: Kdo jsi? Každý říká „já jsem já“. Co je to „já“? Nerozumíme tomu.
Moc porozumění! Lidé mají mnoho porozumění. Mnoho porozumění, mnoho
problémů. Méně porozumění, méně problémů. Když nevíš nic, žádný
problém! (Smích) To je ten bod: Když nevíš nic, žádný problém. Proto je mysl
nevím tak důležitá. Mnoho porozumění znamená, že každý má nějaký názor.
Tyto názory nám působí problémy. Je příliš mnoho tužeb, které nemůžeme
uspokojit – potom se objeví hněv a nevědomost, což vede k nemoudrému
jednání – hloupému jednání. Potom máš problémy.
Buddha nás učil, že nejprve musíme dosáhnout svého pravého Já. Když se tě
zeptám „Kdo jsi?“ – Co můžeš říct? Víš, co mám na mysli? Lidé mají příliš
mnoho porozumění, ale ve skutečnosti ničemu nerozumí!
Když pes štěká, Korejci říkají, že dělá „meong-meong“. Američané říkají, že
dělá „Woof-woof“. Poláci to nazývají „how-how“. Ty zvuky se liší. Které psí
štěkání je tedy správné?
Žák: Naše. To americké. Naše. (Smích)
DSSN: Ulpěl jsi na americkém! Udeřím tě třicetkrát! (Smích)
„Meong-meong“ štěkají Korejci, „Woof-woof“ štěkají Američané a Poláci
štěkají „how-how“ – to není psí štěkání, ale lidské štěkání. Musíš se stát psem
na 100%, potom se objeví psí štěkání. To je tvá praxe. Pouhé porozumění ti
nepomůže. Příliš mnoho porozumění ti působí problémy…
Musíš dosáhnout svého pravého Já a porozumět svému pravému úkolu. Každý
má nějaký svůj úkol. Úkol učitele, úkol inženýra, prodavače odnaproti atd.
Každý má nějaký úkol. Úkol matky, otce, dítěte. Každý člověk má nějaký úkol.
Ale co je tvým pravým, původním úkolem? To je skvělá otázka. Zen znamená
najít původní úkol člověka. Moje hlava, moje ruce, mé tělo jednoho dne zmizí.
Tvé vědomí kontroluje tvé oči, uši, nos, jazyk, tělo a všechno možné – Kam
jde? Jen žádné porozumění!

– Přeložila Barbora Stojaspalová
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Světlo mysli a karmické větry
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Z řeči dharmy v Zenovém centru Cambridge, červenec 1989.
Zen znamená správnou meditaci: mysl se nehýbe, vše se stává jasným. Když je mysl
nehybná, objeví se světlo mysli. Když se objeví světlo mysli, pak je možné i správné
vyzařování, správné vidění a správné slyšení. Pokud se ale mysl pohybuje, pak
nevidíte správně, neslyšíte správně. Pokud někdo třese s vaším tělem, nevidíte
správně.
Světlo vychází v horách na východě – pak jasno ! Vidíte, že hora je modrá, nebe je
modré, zeď je bílá, podlaha je černá – vidíte všechno. Když není světlo, je jen tma,
nedokážete rozeznat červenou od bílé. Když je světlo, je i jasno, pak jakoukoli barvu,
jakoukoli formu, jakoukoli věc můžete správně vidět, správně slyšet, správně použít.
Správná situace a správné působení jsou možné.
Stejně tak je důležité i světlo vaší mysli. Pokud světlo vaší mysli září, pak jste schopni
vidět svět správně a také správně vidět svou cestu, pravdu a správný život.
Takže jaké je světlo vaší mysli ? Nehybné ! Pokud se hýbete, pak už sem vane vítr –
říkáme mu vítr karmy – a světlo mysli odvane. Pokud se nehýbete, karmický vítr se
neobjeví. Když se mysl pohybuje, objeví se vítr karmy a odvane pryč světlo mysli.
Když se mysl nehýbe, karma se neobjeví, když se neobjeví karma, není ani žádný
karmický vítr, takže není nic co by uhasilo světlo mysli. Světlo vaší mysli je velmi
důležité a proto o něm mluvím.
Doufám, že budete pokračovat pořád přímo, pouze nevím, tak se světlo mysli rozzáří
a vše je jasné. Se silou mysli nevím, je světlo mysli jasné, vidíte jasně, slyšíte jasně,
cítíte jasně, dotýkáte se jasně a i myšlení je jasné; pak naleznete i správnou cestu,
pravdu a správný život, najdete osvícení a zachráníte všechny bytosti od utrpení.
Děkuji.
– Přeložil Martin Kašpárek
Copyright © 2013 Kwan Um School of Zen

Učení v nemocnici
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Z řeči dharmy v zenovém centru v Cambridge, 7. července 1989
Míval jsem cukrovku, a tak jsem jednou musel do nemocnice, kde jsem strávil
deset dní. Vedle mě ležel velmi starý muž, který pak brzy zemřel. Byl chytrý,
dříve se hodně zabýval obchodem, vydělal spoustu peněz, měl pět maželek…
Jeho „Já jsem“ bylo velmi silné…
Zeptal jsem se ho: „Tak co teď, co tvůj život? Jen jedinou větou: Co je život?“
Řekl: „Nic. Nic. Než jsem pochopil „nic“, možná jsem mohl být dobrým
člověkem. Ale teď už jen brzy zemřu. Teď chápu „nic“. Dříve jsem konal
spoustu špatných skutků, a teď je nemůžu vzít nazpět. Špatné skutky, špatné
skutky, špatné skutky, špatné skutky. Teď už nemám energii, ani dost peněz,
jsem nemocný, a brzy zemřu. Tak teď už nedosáhnu ničeho. Brzy zemřu a
ničeho nedosáhnu. Ale myslím, že nic, kvůli všem svým zlým skutkům. Možná
tyhle zlé skutky mě dovedou do pekla.“
Na to jsem mu odpověděl: „Buddha řekl: „Všechny špatné skutky a špatná
karma pochází z naší mysli. Zmizí mysl, zmizí karma. Zmizí karma i mysl, a
obě jsou prázdné. To je pravé pokání.“ Vrať se ke svému pravému já. Musíš to
zkusit.“
A on řekl: „Ano, to jsou dobrá slova. Jak odstranit mysl? Říkáš „prázdnota“.
Ale jestli jsi sám prázdnotou, jak můžeš říkat „prázdnota“?
Já na to: „Říkáš „prázdnota“, a to je tvá mysl. Nic. Tvoje mysl je: nic. Kdybys
byl úplné nic, tohle „nic“ by se vůbec neobjevilo. Ale ty něco máš, tak říkáš
„nic“. To je tvoje mysl. Jsi-li úplné nic, „Otevřeš ústa, a hned je to chyba.“ Tak
jak můžeš odstranit tuhle nicotnou mysl nebo špatnou karmu?
Tak se tě ptám: „Co jsi?“ Ty řekneš „nic“, ale nejsi nic, a tak tě udeřím. Pořád
říkáš „nic“?
„Nevím.“
„Správně! Ty nevíš. Ty nevíš, co jsi. Nerozumíš sám sobě. A tak nerozumíš své
mysli, ani své karmě, nechápeš, jestli půjdeš do pekla. Nerozumíš peklu,
nerozumíš nebi. Vytváříš nebe, vytváříš peklo. Nerozumíš sobě, tak nerozumíš
peklu. Vytváříš „Možná zemřu a půjdu do pekla“, a už jen tím jsi v pekle.
„Zcela udržuj mysl nevím, pak se mysl nevím stane tak čistou, jako vesmír. To
je tvé pravé já, kde není žádné přicházení a odcházení, život a smrt, nebe či
peklo.“
„No to je úžasné! To vyzkouším!“
„Ano, zkus to. Celou tu dobu v posteli, kdy se nemůžeš pohnout. Když zemřeš,
nesnaž se porozumět, jen jdi přímo, nevím. Zkus to.“ Tak jsem ho učil, a on byl
moc šťastný.

– Přeložila Lucie Hanigerová
This article copyright © 2008 Kwan Um School of Zen

Odklepávání popela na Buddhu

Jednou odpoledne přišel na čaj mladý žák a zeptal se mistra Seung Sahna: „Co
to je svoboda?“
„Svoboda, “ řekl mistr, „znamená život bez jakýchkoliv překážek. Jestli ti
rodiče řeknou, abys něco udělal, a ty je neposlechneš, protože jsi svobodný,
pak to není pravá svoboda. Pravou svobodou je svoboda od myšlení, svoboda
od všech pout, dokonce i od života a smrti. Jestli chci život, mám život, jestli
chci smrt, mám smrt.“
Žák se zeptal: „Kdybys chtěl zemřít právě teď, dokázal bys to?“
Son-sa řekl: „Co to je smrt?“
„Nevím.“
„Jestliže tvoříš smrt, ja tady smrt. Pokud tvoříš život, je tu život. Rozumíš? To
je svoboda. Svobodné myšlení, to je svoboda. Zablokované myšlení
představuje překážku. Dejme tomu, že ti máma řekne: „Vyměň si košili, máš ji
špinavou.“ Když odpovíš: „Ne, nevyměním, jsem svobodný,“ znamená to, že
ulpíváš na špinavé košili nebo na své svobodě. Nejsi tedy skutečně svobodný.
Jsi-li opravdu svobodný, pak špinavé je stejně dobré jako čisté. Nezáleží na
tom. Nevyměnit si košili je dobré, vyměnit si ji je stejně tak dobré. Jestliže
máma chce, abych si ji vyměnil, pak si ji vyměním. Nedělám to pro sebe, ale
pro ni. To je svoboda. Netoužím po něčem pro sebe, ale jde mi o všechny lidi.“
Žák se zeptal: „Jestliže nemáš žádnou touhu, proč jíš?“
Son-sa odpověděl: „Když jsem hladový, jím.“
„Ale proč jíš, když říkáš, že nemáš žádnou touhu?“
„Jím kvůli tobě.“
„Co tím myslíš?“
„Pokud říkám: Když jsem hladový, jím, znamená to, že je to právě tak, jak to je.
To znamená, že neulpívám na jídle. Nemám žádné chci to nebo nechci tamto.
Kdybych nejedl, nemohl bych tě učit. Takže jím kvůli tobě.“
„Opravdu tě nechápu.“
Son-sa ho udeřil a řekl: „Teď už rozumíš?“
„Nevím.“
„Musíš pochopit toto nevím. Pak nebudeš připoután k ničemu. Vždy udržuj
stav mysli nevím. To je pravá svoboda.“
Ukázka: „Odklepávání popela na Buddhu“
ZENOVÉHO MISTRA SEUNG SAHN
Příběh Won Hjoa
Ve starověké Koreji žil před třinácti sty lety velký zenový mistr Won Hjo. Jako
mladík bojoval v občanské válce a viděl mnoho zabitých přátel a zničených
domovů. Byl zdrcen prázdnotou tohoto života, proto si oholil hlavu a odešel do
hor, aby žil jako mnich. V horách četl mnoho súter, dodržoval přikázání, ale
stále nechápal opravdový smysl buddhismu. Protože věděl, že v Číně může
nalézt zenového mistra, který by mu pomohl dosáhnout osvícení, vydal se tam
napříč velkými suchými severními rovinami.
Šel pěšky celé dny a v noci spal. Jednoho večera, když přecházel pustinu, se
zastavil v maličké oáze a usnul. K půlnoci ho probudila veliká žízeň. Byla
hluboká tma. Lezl kolem dokola po čtyřech, až nahmatal na zemi nádobu,
zvedl ji a pil. Ach, jak to bylo lahodné! Vděčně a hluboce se pak ve tmě
poklonil Buddhovi za dar vody.
Ráno se Won Hjo probudil a spatřil onu nádobu na vodu. Byla to rozbitá
lidská lebka se zbytky svalů okolo čelistí, v níž plavala ve špinavé dešťové vodě
spousta podivného hmyzu. Won Hjo se podíval na lebku a začal zvracet. Když
otevřel ústa, otevřela se i jeho mysl a on pochopil. V noci, protože neviděl a
nemyslel, byla voda lahodná. Dnes ráno, protože viděl a myslel, se z ní
pozvracel. Ach, řekl si, myšlení tvoří dobro a zlo, život a smrt. Tvoří celý
vesmír a je jeho pánem. Bez myšlení není ani žádný vesmír, ani Buddha, ani
Dharma. Všechno je v jednotě, a tato jednota je prázdná.
Teď už mistra nepotřeboval, Won Hjo již pochopil život a smrt. Co víc se ještě
měl učit? Otočil se tedy a vydal se zpět do Koreje.
Minulo dvacet let. Won Hjo se stal nejslavnějším mnichem v zemi, důvěrným
rádcem králů v Sille a učitelem nejmocnějších a nejvznešenějších rodin. Ať
kázal kdekoliv, měl vždy plno. Žil v krásném chrámu, měl nejlepší žáky, jedl
nejlepší jídla a spal spánkem spravedlivého.
Ve stejné době žil v Sille velký zenový mistr, malý stařec s dlouhým vousem a
kůží jak zmačkaný papír. Bos a v cárech procházel městy a zvonil na svůj
zvoneček: Te-an, te-an, te-an, nemysli, te-an, te-an, je jako toto, te-an, klidná
mysl, te-an, te-an. Won Hjo o něm slyšel a jednoho dne se vydal do horské
jeskyně, kde mistr žil. Již z dálky slyšel překrásný zpěv, linoucí se údolím. Ale
když přišel až k jeskyni, našel mistra vzlykajícího nad mrtvým kolouchem.
Won Hjo oněměl. Jak může osvícená bytost být smutná či šťastná, když přece
ve stavu nirvány není nic, kvůli čemu bychom mohli být šťastní či smutní, ani
nikdo, kdo by mohl být šťastný či smutný? Chvíli stál neschopen slova a potom
se mistra zeptal, proč pláče.
Mistr mu vyprávěl, jak našel opuštěného koloucha, kterému lovci zastřelili
jeho matku. Kolouch byl velice hladový, a tak šel mistr dolů do vesnice
vyprosit mléko. Věděl, že pro zvíře by mu mléko nikdo nedal. Řekl tedy, že
mléko je pro jeho syna. „Mnich a má syna? Co to je za špinavce?“ divili se
vesničané, ale někteří mu mléko přece jen dali. Tak se po celý měsíc dařilo
mistrovi krmit mládě. Ale pak se skandál rozšířil a poslední tři dny mu nikdo
nic nedal. Když konečně sehnal trochu mléka, bylo už pozdě, kolouch zemřel.
„Ty to nechápeš,“ řekl mistr, „má mysl a mysl koloucha jsou stejné. Kolouch
byl velice hladový. „Chci mléko, chci mléko,“ naříkal. Teď je mrtvý. Jeho mysl
je mou myslí. Proto pláču. Chci mléko.“
Won Hjo začal pomalu chápat, jak velkým bódhisattvou je mistr. Když byla
všechna stvoření šťastná, on byl také šťastný. Byla-li smutná, i on byl smutný.
„Prosím, pouč mne,“ požádal Won Hjo mistra.
„Dobrá,“ souhlasil mistr, „pojď se mnou.“
Zašli do vykřičené čtvrti města a mistr zavedl Won Hjoa do domu gejš.
Zazvonil „te-an, te-an“ a otevřela krásná žena. „Dnes jsem ti přivedl slavného
mnicha Won Hjoa.“ Kráska vykřikla: „Ach, Won Hjo!“ Won Hjo se začervenal
a žena taky. Odvedla ho po schodech nahoru, plná štěstí i rozpaků, vzrušením
celá bez sebe, že k ní přišel tak slavný mnich. Když pro hosty připravovala
maso a víno, mistr řekl Won Hjoovi: „Dvacet let jsi se přátelil s králi, princi a
mnichy. Není dobré, aby mnich žil celý život jenom v nebi. Je třeba navštívit i
peklo a zachránit odtud lidi, kteří se topí ve svých žádostech. Peklo je také
„jako toto.“ Takže dnes večer pojedeš s tím vínem rovnou do pekla.“
„Ale když já jsem nikdy v životě neporušil ani jedno přikázání,“ bránil se Won
Hjo.
„Šťastnou cestu,“ popřál mu mistr. Pak se otočil k ženě a přísně se zeptal:
„Nevíš, že nalévat víno mnichovi je hřích? Nebojíš se, že přijdeš do pekla?“
„Ne,“ řekla žena, „přijde Won Hjo a zachrání mne.“
„Velice dobrá odpověď,“ řekl mistr.
A tak Won Hjo zůstal celou noc a porušil nejedno přikázání. Druhý den ráno
odložil svou elegantní róbu a vytančil v cárech a bosky do ulic. „Te-an, te-an,
te-an! Vesmír je takový, jaký je! A co jsi ty?“ nahoru.

 

Přeložil Lumír Kolíbal.

DharmaGaia, Praha, 1996. ISBN 80-85905-13-2

Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Ukázka: „Pouze nevím“
ZENOVÉHO MISTRA SEUNG SAHN

Mluvíš o své rodině a o svatbě.
Oba jste s Peterem již silní zenoví studenti. Ale zenová mysl, to není zenová
mysl. Jinak řečeno: jsi-li připoutaná k zenové mysli, máš problém a tvoje cesta
je velmi úzká. Správná zenová mysl znamená dokázat zenovou mysl odhodit.
Pouze udržovat otázku: „Jak nejlépe pomoci druhým lidem?“ Je-li vaše svatba
jen pro vás dva, pak se pouze držíte své představy – právě tak, jako se vaše
matka drží té svojí. Ale dokážete-li udržet mysl „Naše svatba je pro všechny
lidské bytosti“, je to již mysl za časem a prostorem, životem a smrtí, dobrem a
zlem, za mám a nemám rád.
Rodiče chtějí civilní obřad koncem března. Jestli to bude před obřadem
buddhistickým, nebo až po něm, na tom nezáleží. Co je ze všeho nejdůležitější
– jak udržíš v každém okamžiku mysl „právě teď“? To je velmi důležité. Když
dokážeme udržet mysl „právě teď“, dokážeme také udržet svou správnou
situaci a okamžik za okamžikem pomáhat ostatním. To je to, čemu říkáme
velká láska, velký soucit a velká cesta bódhisattvy.

– Přeložil Jirka Lnenicka
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Ukázka: „Pouze nevím“
ZENOVÉHO MISTRA SEUNG SAHN

Společná praxe a cvičení o samotě
New York, 26. června 1978
Drahý Soen Sa Nime Seung Sahne,
děkuji za dopis a obrázek Kwan Seum Bosal. Děkuji Vám i za Vaši péči o mě.
Omlouvám se, že Vás okrádám o čas, ale ráda bych Vám něco vysvětlila. Když
jsem cvičila v jiném zenovém centru, trošku jsem vyváděla a byla příčinou
mnoha zmatků a potíží. Minulý týden jsem byla v domě Boba na Long Island a
opět jsem zjistila, že cvičení s druhými lidmi je pro mě velice obtížné. Jako
bych bojovala s nějakou bariérou. Ve společnosti jiných lidí se chovám
podivně, nedokáži se chovat přiměřeně a dožaduji se spousty pozornosti. Vím,
že tím druhé lidi obtěžuji. Nechci to dělat, ale také nejsem schopna se
ovládnout.
Vy říkáte, že cvičení s druhými mi pomůže od zlé karmy, ale já mám pocit, že
beru daleko víc než dávám, že se stávám pro ostatní břemenem. A to bych
nerada. Proto tedy žiji a cvičím o samotě. Je to velmi důležité pro mou duševní
rovnováhu.
George, můj učitel Dharmy, řekl, že nikdo z nás není jiný než ti druzí, zvláště
pokud se týká dobroty nebo zloby, ale já se opravdu cítím jiná než ostatní. Je
to divné. Sama tomu nerozumím a je mi to líto. Cítím ale, že musím
pokračovat ve cvičení sama.
Děkuji za Váš zájem. Upřímně, Gail
————————————————
6. července 1978
Drahá Gail,
děkuji za dopis. Jak se máš?
Četl jsem Tvůj dopis. Znám tenhle druh uvažování. Nejsi jediná osoba na světě
s touto karmou, mnoho žáků raději cvičí o samotě. Není to ani špatné, ani
dobré – lepší než nic. Jenže když cvičíš sama, praxe se neprohlubuje, postupně
ztrácíš kontrolu a nadhled nad svými názory, postoji a situacemi a Tvé myšlení
sílí. Ty sama si toho vůbec nemusíš být vědoma. Když cvičíš s druhými, Tvá
karma se jasně objeví, a právě když ji vidíš, můžeš ji svým cvičením
vymazávat. Zen je vlastně nepřipoutáním k ničemu. Když se čehokoliv držíš,
cokoliv vytváříš, když jsi k čemukoliv připoutána, už necvičíš zen. Pokud
takhle cvičíš zen, nikdy nedosáhneš osvícení a neporozumíš svému pravému
já, i když se o to budeš pokoušet celý život. Je tedy velmi důležité odložit
pocity a myšlenky. Kdo jsi? Když nevíš, pokračuj pouze „nevím.“
Pořád posuzuješ, posuzuješ a zase posuzuješ – moje pocity, něčí pocity, má
mysl, něčí porozumění a tak si vytváříš nové a nové problémy. Říkáš, že
nemůžeš pomoci ostatním, a jsi pro ně břemenem. Nestarej se o ostatní. Když
s nimi společně cvičíš, všechny Tvé dobré i špatné činy již samy o sobě
pomáhají. Říkáme tomu společná akce.
Společná akce je jako mytí brambor. Lidé v Koreji, místo aby loupali brambory
jednu po druhé, nasypou je všechny do jednoho velkého kotle a šťouchají do
nich, takže brambory na sebe narážejí a rychleji se zbaví nečistoty. Když čistíš
jednu bramboru po druhé, trvá to příliš dlouho. Jsou-li všechny pohromadě,
čistí jedna druhou.
Naše praxe klanění se, zpěvu, společného sezení a žití je také takové společné
čištění se jeden o druhého. Někdy jsi ráno unavena a nechce se Ti z postele,
jindy by ses raději dívala na televizi, ale když žiješ v zenovém centru, musíš
praktikovat s ostatními. Musíš odložit své pocity a prostě se zvednout a jít
cvičit. Přestáváš tak být špatnou karmou touhy, zloby a ignorance.
Někdy bys na ostatní nejraději zakřičela: „Nechci se klanět!“ nebo „Takhle
unavená nemůžu ještě vařit!“ ale brzy zjistíš, že bys vlastně křičela sama na
sebe a svou zlou karmu. Jsi-li sama, je snadné držet si své názory. Žiješ-li
odděleně od druhých, Tvé myšlení sílí a sílí, mysl je stále užší a těsnější, má
mnoho zdí.
Zen znamená sjednocení vnějšku a vnitřku. V každé chvíli a v každé situaci
sjednocení Tebe a správného postoje. Když praktikuješ s ostatními, každý Ti
pomáhá tuto situaci vidět. Život se tak stane jednoduchým a srozumitelným,
zdi myšlení jsou tenčí a brzy zmizí docela. Pak dokážeš správně slyšet a vidět,
všechno je pravdou – takové, jaké to je. Když je někdo šťastný, jsi šťastná s
ním. Když je někdo smutný, cítíš jeho smutek a pomůžeš mu. Tomu se říká
svoboda, velká láska, velký soucit a velká cesta bódhisattvy.
Když cvičíš sama , vytváříš své vlastní zdi. Kdy už konečně ze svých těsných zdí
vyjdeš? Tenhle vesmír je nekonečně široký, nekonečný v čase i prostoru, tak si
nevytvářej svůj vesmír a svůj čas. Odhoď to „já, můj, mě.“ Znovu a znovu
zkoušej. To je velmi důležité. Napoprvé je to velice těžké, ale když neposuzuješ
svou mysl, pocity a porozumění, nemáš žádné problémy. Myšlení přichází a
odchází, tak aťsi.
Až budeš správně praktikovat a budeš silnější, mohou sílit i Tví démoni. Budeli těžké cvičit společně s ostatními, znamená to, že Tvá Dharma i karma jsou
velmi silné. Tehdy nezbývá než pokračovat přímo – „nevím,“ a na nic se
neohlížet.
Pak zvítězíš a problémy zmizí. Jestliže ale démoni budou silnější než Tvá
Dharma, pak Tvá ohlížející se mysl zeslábne a můžeš se i zbláznit. Musíš znovu
a znovu zkoušet „nevím,“ a udržíš-li si tuto zkoušejí mysl, staneš se silnou
ženou.
Doufám, že budeš pokračovat stále kupředu „nevím,“ odhodíš své pocity,
dosáhneš osvícení a zachráníš všechny bytosti před utrpením.
Tvůj v Dharmě, S. S.

– Přeložil Jan Komrska
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Zenový kompas
ZENOVÉHO MISTRA SEUNG SAHN
Učení zenového mistra Seung Sahna, přeložila Věra Hrůšová
vyšel v září 2006 v nakladatelství DharmaGaia

Ukázka: „Zenový kompas“
ZENOVÉHO MISTRA SEUNG SAHN
Sútra srdce: Mahá pradžňá páramitá hridaja sútra
Vnímání prázdnoty všech pěti skandh zachraňuje všechny bytosti od utrpení.
Forma se neliší od prázdnoty, prázdnota se neliší od formy.
Forma je prázdnota, prázdnota je forma.
Žádné vznikání, žádné zanikání.
Žádná nečistota, žádná čistota.
Žádné přibývání, žádné ubývání.
Všechny dharmy jsou prázdné.
Žádné poznání – žádné dosažení.
Nirvána.
Nejvyšší, dokonalé osvícení – anuttara samyak sambodhi.
Gaté, gaté, paragaté, parasamgaté, bódhi sváhá!
Forma se neliší od prázdnoty a prázdnota od formy. Forma je prázdnota,
prázdnota je forma.
Sútra srdce učí: „forma je prázdnota a prázdnota je forma“. Většina lidí neví,
co to znamená – a nemají o tom ponětí dokonce ani někteří starší studenti
meditace. Přitom to lze velice snadno pozorovat v našem každodenním životě.
Zde je například dřevěná židle. Je hnědá. Je masivní a těžká. Vypadá, že vydrží
dlouho. Sedíte na ní a ona nese vaši tíhu. Můžete na ni pokládat různé věci.
Potom ale židli zapálíte a odejdete. Když se vrátíte, židle už tu není! To, co se
zdálo být tak mohutné a pevné, je teď jen hromádkou uhlíků a popela, který
poletuje ve větru. Tento příklad dokazuje, že židle je prázdná: není ničím
stálým, věčně trvajícím. Neustále se mění. Nemá samostatnou existenci. Židle
se dříve či později změní a stane se něčím zcela jiným, než čím je v okamžiku
svého vzniku. Tato hnědá židle je tedy úplně prázdná. I když má vždy povahu
prázdnoty, je formou: můžete na ní sedět a stále vás bude podpírat. „Forma je
prázdnota a prázdnota je forma.“
Proč je ale nutné to pochopit? Protože mnoho lidí ulpívá na jménu a formě a
to je příčinou takřka všeho utrpení. Jestliže chceme, aby se lidé vyléčili z
tohoto lpění, musíme použít lék jména a formy. Nejprve musíme dokázat, že
jména a formy nejsou skutečné ani trvalé: bez ustání se mění. Jestliže jste
bohatí, musíte vidět, že bohatství, po němž prahnete, je prázdné. Jste-li
připoutáni ke slávě a uznání ostatních lidí, musíte si uvědomit, že to, oč
bojujete a za co trpíte, je prázdné. Většina lidí uctívá svoje tělo; vynakládá
spousty peněz na to, aby je udrželi zdravé nebo krásné. Ale jednoho dne,
krátce po tom, co zemřete, toto tělo zmizí. I když si svého prázdného těla
ceníte sebevíc, nemůžete si je vzít s sebou. Nemůžete si odnést svou slávu.
Nemůžete si odnést peníze. Nemůžete si vzít sex. Nemůžete si vzít vůbec nic!
Dnešní lidé jsou k tomu všemu velmi připoutáni. Nade vše uctívají jména a
prázdné jevy. Jen aby si je uchránili, ubližují sobě i ostatním. Chtějí získat
peníze, výhodnou pozici, nebo mít s někým dobrý vztah. Zoufale bojují o
dosažení vysokého postavení. Lidé podrobují svou mysl vždy tomu nejhoršímu
zlořádu a utrpení jenom proto, aby tyto prázdné a nestálé věci získali a
uchovali je. Dnes je mnoho lidí velmi připoutáno k sexu. Nic z toho však není
nutné. Veškerá forma je prázdná a úvahy o tom, že lze něco získat a udržet si
to, jsou největším bludem. To je učení tohoto verše.
Nejdůležitější je: o co vám právě teď v životě jde? To vytváří vaši mysl a ta
tvoří váš život. Tím je určován váš současný i příští život. Když pochopíte, že
všechny věci jsou úplně prázdné, můžete je odložit a jenom žít, aniž byste
trpěli jejich pomíjivostí.
Jestliže neulpíváte na jménu a formě, jste úplně svobodní. Vypráví o tom
slavný příběh. Kdysi dávno žil v Athénách velký filosof jménem Diogenes. Byl
to nejlepší a nejuznávanější filosof ve starém Řecku. Přesto žil jako potulný
pes. Spával pod širým nebem a nestaral se o to, zda bude mít co jíst, obvykle
nenosil žádné oblečení. Učil přirozenému způsobu života. Jednoho rána, jak
tak spal na ulici, ucítil náhle chlad a probudil se. Nad ním stál sám Alexandr
Veliký, nejmocnější muž tehdejšího světa. Podrobil si mnoho zemí a díky jeho
vojenské síle a inteligenci se ho každý bál a obdivoval jej. Toho dne si Alexandr
Veliký přál navštívit Diogena a dozvědět se něco z jeho učení. Stál tu v plné
zbroji a jeho impozantní, mohutná postava vrhala na dosud ležícího Diogena
stín.
Diogenes na něj pohlédl přivřenýma očima: „A heleďme se, Alexandr Veliký!
Jak se ti vede?“
„Dobře. Ale rád bych ti pomohl, Diogene. Dobyl jsem celý svět. Patří mi
nádherné paláce, spousty zlata, mé bohatství je nezměrné. Dám ti vše, co si
budeš přát: zemi, peníze, vysoké postavení. Stačí jediné slovo a je to tvoje. Co
by sis přál?“
„Ach, ty mi chceš pomoci?“
„Ano,“ řekl Alexandr Veliký. „Chci ti pomoci.“
„Ó, děkuji.“
„Přál by sis tedy něco?“
„Ano,“ odpověděl Diogenes, „něco bych si přál.“
„Jen to vyslov a je to tvoje. Ať je to cokoliv.“
„Alexandře Veliký, mohl bys, prosím, trochu poodstoupit? Stíníš mi.“
„Ach, ano, ano. Promiň.“ Alexandr popošel stranou.
„Děkuji ti mnohokrát. To je všechno, co jsem chtěl.“
Ha ha ha ha! (Dlouhý, nepřetržitý smích posluchačů.)
Tento příběh nás přes svou jednoduchost učí velmi dobře formě a prázdnotě.
Alexandr Veliký stál ve slunci a to nemohlo svítit na Diogena. To je všechno.
Ha ha ha ha ha! Na otázku, jaké přání by chtěl splnit, Diogenes pouze řekl:
„Mohl bys, prosím, poodstoupit? Stíníš mi.“ Jen to! V tom bodě není žádná
touha. Diogenes již dosáhl úplné pravdy: pochopil, že hmota je prázdná.
Poznal, že jméno a forma jsou také prázdné. Proto ho nezajímalo bohatství,
sláva, milenka, rodina ani vysoké postavení. Vše je prázdné – tak proč po tom
dychtit? To mému životu nepomůže. Ale právě teď toužím po troše slunečního
svitu. To je vše. Diogenes byl zcela svobodný, neboť plně pochopil, že „forma je
prázdnota, prázdnota je forma.“ Když dosáhnete tohoto bodu, není žádná
touha, k níž by stálo za to se připoutat, protože pochopíte, že jste již úplní.
Právě teď vám vůbec nic nechybí. To je velmi důležité. Potom není třeba žádné
meditace. Není třeba meditačních ústraní. Ani řečí dharmy není třeba. Když
jste však připoutáni ke svému myšlení, potom je meditace zcela nezbytná.
Jestliže jste nedosáhli poznání, že „forma je prázdnota a prázdnota je forma“,
potom je pro váš život sezení dlouhých ústraní velmi důležité a musíte hodně a
vytrvale cvičit. Když se na okamžik zastavíte a podíváte se na to, uvidíte, že
potřeba praxe je také zcela nesmyslná. Ha ha ha ha!
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Velka nejistota
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Z diskuse v klášteře Shin Won Sah, 9. února 1990
Otázka: Co je velká nejistota?
DSSN: Všichni přemýšlejí o „velké nejistotě“. Víte, to je mysl nevím.
Kdysi dávno přijel do zenového centra New Heaven mladý učitel, který
vyučoval hudbu na univerzitě v Yale. Jednou ráno během ústraní řekl: „Soen
Sa Nim, mám problém.“
„Jaký problém?“
„Ty mě učíš nevím. To je naprosto úžasné, a tak se snažím neustále udržovat
mysl nevím. Ale když učím hudbu, objeví se problém. Chci udržovat mysl
nevím, a pak se mi nedaří správně vyučovat. Chci dobře učit, a udržovat mysl
nevím, ale to nejde. Když se mysl nevím zcela vyčistí, nedaří se mi dobře učit
hudbu. Když správně učím, mysl nevím se vytratí. Není tam! Jen hudba! Takže
mám problém. Chci dobře učit hudbu a zároveň udržovat mysl nevím.“
Tak jsem se ho zeptal: „Co je mysl nevím?“
Udeřil do podlahy.
„Jenom tohle?“
„Ne, zeď je bílá, podlaha žlutá.“
„Správně. Když učíš hudbu, jen vyučuj hudbu. To znamená nevím. Na 100 %
jen učíš hudbu.“
Takže ty přemýšlíš o velké nejistotě. Co je velká nejistota? Velká nejistota se
jmenuje „Nevím“. 100% nevím znamená velkou nejistotu. A tak, když se velká
nejistota stává čistou, znamená to: Když něco děláš, jenom to dělej. To je vše!
Když říkáš: „Něco dělám a chci si udržet mysl nevím“, tak máš problém. To už
znamená, že něco chceš. „Chci něco: udržet čistotu“, „na 100 % mysl nevím“,
to už je zbytečné. „Chci si udržet mysl nevím a zkoušející mysl, mysl přímého
konání.“
Mysl přímého konání a mysl nevím: co je správné? (Smích) Takže mysl nevím
je mysl přímého konání, mysl přímého konání je mysl nevím. Nic zvláštního.
Tak okamžik za okamžikem se pročišťovat znamená: Už to je velká nejistota,
to je mysl nevím. …
O. … takže si nikdy nemám myslet, že velká nejistota není nutná?
DSSN: Nevytvářej velkou nejistotu. Pak Ti ona sama pomůže.

– Přeložila Lucie Hanigerová
This article copyright © 2008 Kwan Um School of Zen

Zen je velmi jednoduchý
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Zen je velmi jednoduchý… Co jsi?
Každý na tomhle světě hledá štěstí okolo sebe, ale nikdo nerozumí tomu, co
má v sobě – svému pravému já.
Každý říká „já“: „Já chci tohle, já jsem jako tamto…“ Ale nikdo tomuto „já“
nerozumí. Když jsme se narodili, odkud se vzalo to naše „já“? Až zemřeme,
kam toto „já“ půjde? Budete-li se upřímně ptát „co jsem?“, dříve či později
narazíte na zeď, kde je veškeré myšlení odetnuto. Říkáme tomu „nevím“.
Zen znamená udržovat tuto mysl „nevím“ vždy a všude.
Když jdete, stojíte, sedíte,
ležíte, mluvíte, mlčíte,
hýbáte se anebo jste v klidu.
V každém okamžiku, na každém místě,
bez přestání – co je to?
Jedna mysl rovná se nekonečno kalp.
Zenová meditace znamená udržovat mysl nevím, když se klaníte, zpíváte a
sedíte zen. To je takzvaná formální zenová praxe. Neformální praxe znamená:
když něco děláte, děláte jenom to a nic jiného. Když řídíte, jenom řídíte; když
jíte, jenom jíte; když pracujete, pouze pracujete.
Nakonec se vaše mysl nevím stane velmi jasnou. Potom uvidíte nebe – je
jenom modré. Uvidíte strom – je jenom zelený. Vaše mysl je jako čisté zrcadlo.
Objeví se červená, zrcadlo je červené, objeví se bílá, zrcadlo je bílé. Někdo má
hlad, dáte mu najíst, někdo má žízeň, dáte mu něčeho napít. Netoužím po
ničem pro sebe, pouze pro všechny bytosti. To je již osvícená mysl – to, čemu
říkáme Velká láska, Velký soucit, Velká cesta bódhisattvy. Je to velmi prosté,
není to nic těžkého.
Buddha řekl, že všechny bytosti mají buddhovskou přirozenost (tedy
schopnost dosáhnout osvícení). Ale zenový mistr Džo Džu řekl, že pes
buddhovskou přirozenost nemá. Kdo z nich má pravdu a kdo se mýlí?
Najdete-li odpověď, našli jste pravou cestu.
This article copyright © 2008 Kwan Um School of Zen

„Den osvícení“
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Následující ukázka pochází z řeči zenového mistra Seung Sahna pronesené ke
členům chrámu Hwa Gje Sa v Soulu večer před Dnem Buddhova osvícení.
Podle tradice zůstávají buddhisté po celou tuto noc v meditaci, podobně jako
Buddha před svým velkým osvícením
Zenový mistr Seung Sahn udeří do stolu svou holí.
Co znamená tento úder?
Znamená, že není žádné osvícení, jehož by bylo možné dosáhnout, ani žádné
osvícení, které by bylo možné ztratit. Kdysi dávno řekl jeden významný
patriarcha: „Udržujte mysl, která je čirá jako prostor.“ Když se podíváme ještě
hlouběji do svého „já“ a pokusíme se ho najít, zjistíme, že je úplně prázdné –
prázdné a čiré jako prostor. Naprostá prázdnota a nic k dosahování, to je naše
původní mysl, naše původní podstata. Odtud jsme přišli a tam půjdeme. Proto
tu není nic k dosahování a nic nelze ztratit. Všechny protiklady jsou odetnuty:
dobré, zlé, správné, špatné, svaté a nesvaté. Jsou-li všechny protiklady
odetnuty, mluvíme o úplné prázdnotě. Ta je naší původní tváří, prvotním
bodem. Dnes jsme se tu shromáždili, protože chceme tohoto bodu dosáhnout,
a budeme praktikovat celou noc až do Dne Buddhova osvícení. Je tu několik
lidí ze Západu s velkým nosem, kteří mnohokrát zůstali vzhůru a meditovali
pozdě do noci; jsou tu také čtyři praktikující Rusové. Čím to, že naši členové
Hwa Gje Sy sem nechodí častěji a nepraktikují víc? I kdybyste zůstali vzhůru
po celou dnešní noc, stačí to? Musíme to udělat. Musíme dosáhnout místa,
odkud jsme přišli a kam půjdeme. Scházíme se tu, abychom dosáhli osvícení.
Když usilovně praktikujete, objeví se před vámi pravá cesta velmi jasně. A i
když pak tohle tělo ztratíte, zůstává stále jasná. Proto toho musíme dosáhnout.
Musíme dosáhnout svého pravého já. Všichni dnes zůstaneme vzhůru a
budeme se sami sebe ptát: „Co jsem?“ Kdo vlastně vodí tohle tělo po světě?
Budeme-li v sobě udržovat tuto velkou otázku, dosáhneme jedné jasné a čisté
věci. Dosáhneme-li jí, dosáhneme svého pravého „já“.

– Přeložil Jiří Lněnička
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Toto je jediný okamžik, který máme

Zenový mistr Wu Bong

Část řeči dharmy pronesené na začátku jednodenního meditačního ústraní 17. června 1990.

Jedna z věcí, která nám není v každodenním životě někdy příliš jasná a kterou si mnohdy uvědomíme, až když se na tento život podíváme zblízka, přemýšlíme o něm a snažíme se ho nějak analyzovat, je, že v něm vlastně není příliš mnoho „podstatných“ událostí – těch, které by měly nějaký velký význam či důležitost. Většina našeho života se, okamžik za okamžikem, skládá z velmi všedních úkolů, ze spousty drobných věcí a činností.

Většinou se k tomu stavíme tak – lze v tom vidět jistou lidskou nedokonalost – že těmto drobným věcem nevěnujeme velkou pozornost. Ale i tyto drobné věci jsou důležité.

Zmínil bych se na tomto místě o tom, jak vzniká kamenná lavina. Když začneme pátrat po příčině laviny, často zjistíme, že ji způsobil docela nepatrný děj. Možná jen někdo promluvil příliš hlasitě, to uvolnilo malý kamínek a ten uvolnil větší kamínek a tak to šlo dál a dál. Jediná drobná věc, sama o sobě zcela nepatrná, získává postupně řetězem dalších událostí na významu a nakonec může mít obrovský dopad.

Svým způsobem to tak funguje i v naší praxi. Její sílu si často neuvědomujeme. Jeden den, jedno ústraní, prostě se tady v neděli ráno sejdeme a děláme to, co děláme. Jaký to má význam? V této chvíli tomu nerozumíme.

Zen nás učí důležité a nedůležité nerozlišovat. Říká však, že máme být na své cestě životem okamžik za okamžikem pozorní – odevzdat se tomuto okamžiku úplně, na sto procent. Nezáleží na tom, je-li to důležitý moment, nebo ne – je to ten jediný, který máme.

To bych chtěl zdůraznit: že to jediné, co doopravdy máme, je tento okamžik. Minulosti se už nelze znovu dotknout. Budoucnost nedokážeme uchopit. A ve chvíli, kdy se budeme snažit zachytit přítomnost, už bude také pryč.

– Přeložil Jirka Lněnička

Copyright © 2009 Zenová škola Kwan Um

SOUBOJ DHARMY:

(Zenový mistr Wu Bong)

(Primary Point – spring 1994)

Dotaz (D): Sútra Srdce říká: forma je prázdnota, prázdnotá je forma. Proč potom tak tvrdě praktikuješ ve stylu zenového centra v Providence?

Odpověď (O): Pro tebe.

D: Nerozumím.

O: Nestačí?

D: Prosím, pouč mě.

O: Běž se napít čaje.

D: Děkuji za tvé učení.

O: Prosím.

D: Naši učitelé říkají, že všichni Buddhové jsou pravými mistry ???před tvým nosem??. Takže všichni praví mistři se objevili bez ceremonie. Co tam nahoře děláš?

O: Ty už rozumíš?

D: Ptám se tebe.

O: Sedím zde a povídám si s tebou.

D: Děkuji mnohokrát.

O: Není zač.

D: Jsem tak šťastný, že se brzo staneš zenovým mistrem – jsem tak nervózní kvůli tobě (??? místo tebe???)… Rád bych věděl kdo jsi?

O: Ty už to víš.

D: Možná… a co ty?

O: Jmenuji se Jakob Perl.

D: Neptám se na jméno!

O: Nestačí?

D: Hm, mmmmmmm.

O: Pes běhá za kostí…

D: Dobře.

O: Dobře.

D: Mám dotaz. Před mnoha lety v Číně navštívil ministr Li zenového mistra Lin-čiho a zeptal se jej: „Co tady ti mniši dělají? To není obvyklé.“ Lin-či řekl: „Meditují a stávají se Buddhy.“ Tak on mu řekl, že někdy zlatý prach v očích činí vidění těžkým. Co to znamená?

O: Au! (zakrývá si oči)

D: Mm hmmm, děkuji.

O: Prosím.

SOUBOJ DHARMY:

(Zenový mistr Wu Kwang)

D: Teď se staneš Buddhou, ale zenový mistr Seung Sahn říká: „Na konci světa, nemnoho lidí bude věřit Buddhovým slovům.“ Takže když ti nikdo nebude naslouchat, co můžeš udělat?

O: Ty už rozumíš.

D: Tak se tě ptám.

O: Brzo bude oběd. Neboj… Je už tvůj žaludek naplněný?

D: Neptám se na žaludek…

O: Nestačí?

D: Nestačí.

O: Vyspal ses minulou noc dostatečně?

D: Ano, děkuji. Děkuji za tvé učení.

D: Naše učení se objevuje, aby odňalo tento svět protikladů a dosáhlo světa „nevím.“ Co tedy odnímá tento svět protikladů a dosahuje světa nevím?

O: Ty už rozumíš.

D: Ptám se tebe.

O: Tvoje tvář je hnědá. Moje tvář je červená.

D: Před 2500 lety dosáhl Buddha osvícení a rozhodl se opustit rodinu, aby meditoval a učil. Ty máš rodinu, a pokud vím, šťastnou rodinu. Takže to nevypadá, že bys odešel. Dvě různé cesty, která je správná?

O: Ty už rozumíš.

D: Ptám se tebe.

O: Až tahle ceremonie skončí, moje rodina a já nasedneme do mého auta a vrátíme se do New Yorku.

D: Šťastnou cestu.

O: Děkuji.

D: Dva staří přátelé. Mám tohle dilema: jste dva a já mám jen jednu otázku. Budu do muset zkusit. Takže, sedím tam vzadu a dívám se na dva své přátele z posledních deseti let a přemýšlím: „Hmm. Richard má vlasy, vousy a malý nos. Jakob nemá vlasy ani vousy a má velký nos.“ Přemýšlím, který je ten správný zenový mistr? Můžeš mi pomoci?

O: Ano, ty už rozumíš.

D: Ne, jsem velice zmatený.

O: Je to skvělé zase tě vidět, starý kamaráde.

D: ??? Ano. Je to skvělé vidět tě také.

Letní kjolče ve Varšavě 2000

Z řeči dharmy zenového mistra Wu Bonga

Otázka: Stalo se ti někdy, že jsi seděl nějaké ústraní a s nikým jsi nepromluvil?

Odpověď: Samozřejmě. Když jsem seděl sólo ústraní.

Otázka: Jak důležité je ústraní o samotě?

Odpověď: Pro mě bylo moc důležité, protože jsem měl jeden velký problém. Jmenuje se lenost. A tak jsem šel na stodenní ústraní a měl jsem velmi intenzivní program. Na začátku 4 hodiny spánku a zbytek byla praxe s malými přestávkami na odpočinek a na procházku. Potom se pomalu – dle rad mého učitele – doba spánku snížila na 2 hodiny. Jedna hodina od 23:00 – 24:00, druhá od 3:00 – 4:00. Poslední týden beze spánku. Po tomto ústraní už problém s leností nebyl tak velký.

Otázka: Můžeš nám o lenosti něco říci? Každý z nás má ten problém.

Odpověď: Lenost je trvalý problém. Nikdo nemá rád časné ranní vstávání a potom praxi. Když se objeví ta lenivá mysl, tak to nevadí. Problém nastane tehdy, když tu mysl poslechneme a následujeme ji. Když si to uvědomíme, tak je třeba si vzít lék na lenost. Mnoho lidí si o sobě myslí, že jsou líní, jsou k sobě velmi kritičtí, ale ve skutečnosti jsou velmi pracovití. Ale to nebyl můj případ. Já jsem byl doopravdy líný. Líbil se mi zen, ale nelíbilo se mi praktikovat.

Otázka: Jaké byly další výsledky tvého ústraní?

Odpověď: Pro některé lidi to může být velmi zajímavé. Bez práce jsem vážil o 10 kilo míň.

Otázka: Proč je noční praxe tak důležitá?

Odpověď: Kdo řekl, že je důležitá?

– Ty jsi to řekl.

– Nic takového jsem neřekl. Možná jsem řekl: „Praxe z okamžiku na okamžik je velmi důležitá.“ A tedy noční praxe, denní, polední.

– Ale ty sám jsi noční praxi dělal.

– Jestliže někdo chce tuto praxi dělat, potom velmi pomáhá, protože na východě se říká, že čas mezi 24:00 – 3:00 je čas bohů. Podle teorie geomancie je možné rozdělit den a noc podle energie. To je všechno. Ale když jenom spíš, pak je to také dobrá praxe.

Otázka: Říká se, že praxe má trvat 24 hodin. Máme nějakou techniku pro sezení, poklony a jídlo. Ale co spaní?

Odpověď: Jak spíš?

– /Dotazující si lehá na zem./

– OK. Velmi dobrá technika.

Otázka: Je nějaká speciální příprava na spánek?

Odpověď: Vyčisti si zuby.

Otázka: Je ústraní jediný způsob, jak překonat lenost?

Odpověď: Ne. Myslím, že to není jediný způsob. Pro mě to byl tehdy nejlepší způsob. Mám jednoho kolegu ve stejné továrně. Nikdy neseděl dlouhé ústraní, ani nedělal noční praxi. Je zenovým mistrem v New Yorku. Ale je velmi zajímavý. Já jsem praktikoval přerušovaně, myslím, že mnoho z vás to zná. Byly období silné praxe a pak zase všechno padlo. Ale můj kolega dělal každý den to nezbytně nutné, každý den to samé. Když tohle dokážeš, nepotřebuješ nic speciálního.

Přeložila Lenka Kohoutová

PRAXE SPOLEČNÉ ČINNOSTI A BUDDHISTICKÁ MOUDROST

Zenový mistr Wu Bong

Jedním z nejdůležitějších aspektů zenového centra v Providence je jeho stálý výcvikový program. Na Východě, kde klášterní tradice vévodila zenu, stálý výcvik byl jedním z hlavních důvodů pro existenci center a klášterů. Přestože zen na Západě prochází fází adaptace a experimentování, stálý místní výcvik nepřestává být důležitou součástí praxe.

Žít v komunitě, jaká existuje v zenovém centru, není snadné. Vznikla tu struktura, v níž musí být dodržována řada pravidel. Každému se dostává méně soukromí než by měl, kdyby žil vně takové skupiny. Žijí zde nebo sem docházejí lidé, s nimiž by se člověk třeba ani nestýkal, kdyby měl na výběr. Někdy se jí jídlo, které člověk nerad a často je nedostatek jídla, které rád. Velmi brzké ranní vstávání je jeden z největších problémů, jimž čelí ten, kdo žije v zenovém centru. Existuje samozřejmě další množství překážek, které se tu staví do cesty našemu pohodlí.

Být místním žákem má samozřejmě své výhody. Jasná struktura a stanovený řád nám pomáhají odložit naši zkoumající mysl a podporují osobní disciplínu. Při menším soukromí narůstá otevřenost a snižuje se potřeba skrývat se za svůj image. S mnoha lidmi se člověk naučí jednat bez ohledu na pocity sympatií nebo antipatií. Máme možnost učit se oceňovat jídlo a nenechat si v tom bránit jeho chutí. A je tu i radost a energie z ranního vstávání a společného praktikování s ostatními.

Bydlet v zenové komunitě, jako je zenové centrum v Providence, znamená zcela se zbavit svých názorů. Toho není možné dosáhnout bez tréninku „společné činnosti“. Pouze když jednáme společně s druhými, odhalujeme své meze vzniklé na základě našich zvyků, předsudků, toho, co máme rádi a toho, co nikoli – jinými slovy na základě naší karmy. Jen když zakusíme své hranice, můžeme je nechat být. Jen tím, že vše necháme být, umožníme naší přirozené moudrosti růst.

Přestože je možné trénovat společnou činnost bez toho, aby člověk žil v zenovém centru, zenové centrum je účinným způsobem, jak to uskutečnit v kontextu formální praxe. Mnozí z nás by bez struktury komunity podlehli svodům, uvolnili svou disciplínu a lpěli na svých názorech.

Dokonce i pokud je někdo velmi disciplinovaný a žádných představ se pevně nedrží, stále má dobrý důvod žít v zenovém centru. Důvodem je existence širšího okruhu těch, jimž centrum slouží, i zisk, který mají ostatní místní členové z podpory silné osobnosti. Zenový mistr Seung Sahn tomu říká praxe „mytí brambor“, podle způsobu, jímž se omývají brambory v míse, tak, že ze sebe odírají špínu navzájem, místo aby byly oplachovány jedna po druhé.

Když Buddha umíral, jeho žák Ánanda byl rozrušený a obával se o to, co se stane všem žákům, až jejich učitel odejde. Buddha mu odpověděl, že žáci již obdrželi Dharmu a co víc: mají svou vzájemnou společnost.

Když životní situace a povinnosti dovolí žít v zenovém centru, je důležité využít příležitosti, byť i jen na krátké období.

Na závěr je třeba říci, že život v zenovém centru není ničím zvláštním. Zenový mistr Un Mun jednou řekl: „Svět je širý a rozlehlý, proč na sebe berete se zazněním zvonu sedmidílný oděv?“ Tato otázka se nevztahuje pouze ke klášternímu životu, ale, je-li správně pochopena, i ke všem běžným denním aktivitám.

Přeložil Matěj Pošar

Řeč při předání dharmy
ZENOVÝ MISTR WU BONG

(Udeří zenovou holí do stolu.)
Slyšíte to? Dále tato hůl, tento zvuk a vaše mysl: Jsou tím samým anebo se
liší?
KATZ! Poslouchejte. V rohu větrák : “ššššššššš”.
Význačný učitel pravil: “Brána zenu je velmi široká. Velmi jednoduchá.” Náš
učitel praví: “Pouze odložte svoji představu a svůj názor, pak se stanete
úplným.” Ale “Odložte svoji představu a svůj názor” neznamená, že musíte
ztratit své oči.
Dva příběhy:
Jednou mnich odešel na sólo ústraní. V polovině ústraní se v noci objevil velký
bódhisattva a pravil: “Jsi velký mnich. Máš zvláštní moc. Zítra se musíš
vypravit k nedalekému skalisku. Pouze věř. Pouze důvěřuj. Když skočíš, budeš
schopen létat ve vzduchu.” Ráno mnich vystoupil na skalisko, skočil a zemřel.
Jednou, zatímco ostatní mniši v chrámu cvičili, jeden mnich vařil rýži ve
velikém hrnci. V jistou chvíli se v páře zjevil velký bódhisatva a pravil mu: “Jsi
velký mnich. Máš zvláštní moc.” Jakmile to mnich uslyšel, vzal velkou
vařečku, se kterou míchal rýži, udeřil zjevení a zařval: “Proč špiníš mnichům
polévku?” BUCH! Později se stal velkým zenovým mistrem.
Když ztratíte své oči, ztratíte svůj život. Získejte pravé oči, a získáte vše.
Vezměme v potaz, co je Pravé Oko. Dívejte se pečlivě.
(Udeří zenovou holí do stolu.)
Kdysi dávno pravil Buddha Šáriputrovi: “Žádné oči.” Snad proto k získání toho
Pravého Oka musíte ztratit své oči. Nicméně když nemáte žádné oči, jakpak
získáte Pravé Oko?
(Udeří zenovou holí do stolu.)
Náš zde přítomný čestný host nejvyšší kambodžský patriarcha Mahá
Gósananda říká, že vaše oči pořád jí. Pojídající oči. Jaký druh jezení?
Nerozumím. Možná pojídají formu. Možná pojídají barvu. Jak ale potom
tráví? Jaký druh oka to je?
(Udeří zenovou holí do stolu.)
Na jedné řeči velký zenový mistr ukázal na zenovou hůl a pravil: “Tato hůl má
zvláštní oči. Vidí skrze vše. Vidí dokonce do vaší mysli. Možná to je to Pravé
Oko. Jaký druh oka to ale je? To všechno jsou úžasné představy, ale právě teď
jak získáte Pravé Oko? KATZ!
Podívejte se, prosím. (Zvedá zenovou hůl nad hlavu.)
Tato hůl je hnědá.
Velice vám děkuji.
– Přeložil Jindra Koubek
This article copyright © 2010 Kwan Um School of Zen

Máme jedinou volbu: probudit se nebo snít
ZENOVÝ MISTR WU BONG

(Následující řeč byla přednesena 24.10.1999)
Povím vám jeden příběh. Všichni na světě touží po štěstí. Předpokládám, že vy
také. Před několika lety jsem četl v novinách jeden příběh, byl to příběh o
štěstí. V té době přišel nějaký mistr z Asie, možná z Indie, do Kanady. Byl to
starý a velmi slavný člověk, nepamatuji si již jeho jméno. Měl velkou
přednášku, na kterou přišlo mnoho lidí. Přítomen byl i novinář, který ten
článek napsal. V té době byl mladý a tak na něho zapůsobilo, jak bylo z mistra
cítit štěstí. Po přednášce se mu podařilo se s ním osobně setkat a zeptal se ho:
„Mistře, již jsem vás jednou viděl a pokaždé, když vás vidím, vypadáte tak
radostně a šťastně. Jak to děláte?“
Učitel řekl: „Když jsem byl asi tak v tvém věku, celou dobu jsem se honil za
štěstím. Ale vždy mi uniklo. Chtěl jsem je chytit, ale nikdy se mi to nepovedlo,
vždy bylo kus přede mnou. Jakmile jsem k němu doběhl, zase uteklo. Když
jsem vydělal milion dolarů, potřeboval jsem dva miliony. Když jsem získal
krásnou ženu, objevila se ještě krásnější. Štěstí stále utíkalo. Potom jsem se
doslechl o praktikování, potkal jsem svého učitele a můj život se rázem změnil.
Namísto honby ze štěstím, jsem od něho utíkal pryč – v tom spočívalo mé
cvičení. Takže od té doby stále utíkám od štěstí, ale nikdy mu nemohu
skutečně uniknout.“
To je velmi dobrý příběh. Zenový mistr Seung Sahn vždy říká: „Jestliže něco
chcete, můžete to získat. Ale tím, že něco chcete a získáváte, zároveň něco
ztrácíte.“
Podíváme-li se na naše lidské podmínky, vidíme, že když přicházíme na svět,
nic nemáme. Když svět opouštíme, také nic nemáme. Proč mezi tím chceme
něco získat? Nemůžeme si nic vzít. Všechno se stále mění. Všichni chtějí štěstí,
ale to, co chtějí, je pouze šťastný pocit, ale i každý pocit se neustále mění. Již v
tom pocitu štěstí je kus utrpení, budoucího utrpení. Všechno, co nám dává ten
pocit štěstí, se jednou změní. Takže když něco získáte, později to ztratíte. Ale
je zde něco, co se nikdy nemění. Toto něco nemá ani život, ani smrt. Jestliže
získáte tu jednu neměnící se věc, pak již nemáte v životě žádný problém.
Znamená to, že budete mít mysl „dostatku“. Všeho je dost, již není třeba více.
Získáte-li tu mysl „dostatku“, pak nejen že se objeví opravdové štěstí, můžete
také pomoci mnoha lidem.
Jestliže nezáleží na tom, jakou dělá člověk činnost, ale jen na tom, zda má
čistou mysl, proč potom praktikujeme?
Mám jednoho studenta, který žije v Americe, před tím žil v Polsku. Tam
praktikoval velmi tvrdě, ale když přišel do Ameriky stal se doktorem
orientálního stylu. Před tím byl doktorem západního stylu. V Americe se mu
všechno dařilo, a tak přestal praktikovat. Jednou se ho někdo zeptal, proč už
dál nepraktikuje. On řekl, že vše, co dělá, je již praxí. Jeho přítel pak přišel ke
mně a zeptal se mně na to. To je v pořádku. Jestliže jsi čistý, všechna tvá
činnost je již praxí a žádná další praxe není nutná. Ale jazyk nemá kosti. Může
se pohybovat nahoru, dolu, kamkoliv. Můžeš říci cokoliv, ale něco říct a něco
udělat to je rozdíl. To je důležité. Každý může říct, že praxe je všechno, co dělá,
ale říci to je velmi jednoduché. Proto je formální praxe velmi důležitá. Ale
nejen to. Někdo je možná schopen to uskutečňovat, ale jestliže řekne, že
formální praxe není důležitá, není to správné. Formální praxe totiž znamená
ne pro mě, je to pro ostatní.
Například zenový mistr Seung Sahn praktikuje téměř padesát let. On je velmi
čistý, je velký zenový mistr, ale stejně chodí do sálu dharmy a praktikuje. Pro
něho to není nutné, ale je to nutné pro jeho studenty. Takže když někdo řekne,
celý můj život je praxe, nepotřebuji chodit do sálu dharmy, je to chyba.
Říkáme tomu zenová nemoc, nemoc starých zenových studentů. Noví studenti
nemají problém. Když začínají praktikovat, ničemu nerozumí, také je to
fyzicky obtížné, objevují se emoce, myšlení, objevuje se mnoho utrpení.
Později je praxe bez problémů, nevím je velmi snadné. Ale staří zenoví
studenti mají velký problém. Sezení je snadné, tělo je v pohodě, málo myšlení
v mysli, život rovněž bez problémů, všechno je bezproblémové. Tehdy je nevím
velmi obtížné. Již všemu rozumí. Problémem starých zenových studentů je,
jak udržet mysl začátečníka. Často se stává, že to starší student nedokáže a
objeví se u něho zenová nemoc, je to jako spací nemoc. Občas vidíte v sálu
dharmy, jak někdo spí. To není takový problém. Když má někdo málo myšlení
a je unavený, tak spí. Ale spací nemoc starých studentů znamená, že uvnitř je
ta otázku téměř mrtvá, žádný oheň. Vy začínající studenti jste velmi šťastní.
Někdy se začátečník podívá na starší studenty a myslí si, jak jsou dobří, ale
nemáte co závidět. Oni by měli závidět vám.
V tomto okamžiku máte volbu: probudit se, nebo následovat nějaký sen. Sen
kariéry, sen lásky, jakýkoliv sen. Zenoví studenti mají zenové sny, stát se
zenovým mistrem, zbavit se bolesti nohou při sezení, odpovědět na jakoukoliv
koanovou otázku. Ale je nutné se probudit, bez ohledu na to, jaký máte sen.
Probuďte se a pouze zkoušejte nevím. To je jedna báječná volba, kterou každý
má. V ostatních věcech žádná volba není. O tom, že není žádná volba jsem
mluvil s jedním z vás při osobním rozhovoru. Onen student tvrdil, že přišel na
JMDD z vlastního rozhodnutí. Odpověděl jsem mu: ano, ty si myslíš, že jsi se
rozhodl. Ale jedna volba, jediná volba, tu je: probudit se, nebo snít. Okamžik
za okamžikem: probudit se, probudit se, probudit se… Jmenuje se to buddha.
Buddha znamená probuzený. Když se v tomto okamžiku probudíte, stanete se
buddhou.
– Přeložil Michal Rachůnek
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Nemám rád kong-any
ZENOVÝ MISTR SEUNG SAHN

Tento dialog se odehrál během kong-anového rozhovoru na jednom
únorovém ústraní v Norsku.
Student: Nemám rád kong-any. Proto přicházím na kong-anové rozhovory
zřídka. Můžete k tomu něco říct?
Zenový mistr Wu Bong: …
Student: Hmmm? Tomu nerozumím.
Wu Bong: Kong-an není nic zvláštního. Každá situace našeho života je
takovým kong-anem. Nemáš-li rád kong-any, nemáš rád život. Proto budeš
muset umřít. Co ty na to?
Student (směje se): No, radši bych tu ještě chvilku pobyl.
Wu Bong: Dobře. V tom případě odlož své „mám rád“ a „nemám rád“. Když
se objeví kong-an, jenom odpověz. Nepřijde-li správná odpověď, vrať se k
„nevím“. I ve svém každodenním životě: jestliže ti není nějaká situace jasná,
vrať se zpátky k nevím.“
Student: Rozumím. Děkuji.

– Přeložil Jiří Lněnička
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

O důležitosti praxe
ZENOVÝ MISTR WU BONG
|
Nedávno jsem listoval knihou jednoho duchovního učitele. Zdálo se, že jeho
hlavním argumentem je, že všechna náboženská učení a praxe jsou zcela
nepodstatné, protože každé z nich už „to“ má.
To je téměř jako zenové učení, až na to, že takovéto porozumění samo o sobě
nikomu nepomůže. Je velmi důležité převést toto porozumění do života. A k
tomu je třeba praktikovat. Naše praxe sama o sobě není ničím zvláštním –
znamená jen udržovat jasnou mysl a pomáhat ostatním.
Způsobů jak praktikovat existuje mnoho, ale praxe se sanghou – společná akce
– je tím nejsilnějším. Nutí nás postavit se čelem své vlastní omezenosti, což
nám pak pomáhá tuto omezenost překonávat. V Sútře srdce se říká:
„Bódhisattva závisí na pradžňá parámitě, mysl není překážkou, bez překážek
není strachu.“
Toto „není strachu“ je naším lidským dědictvím. Jestli se vám líbí, zahoďte
všechno myšlení, zahoďte všechno líbí a nelíbí, zahoďte i to nejhlubší
porozumění.
Jaký je potom správný úkol v tomto okamžiku?
– Přeložil Jiří Lněnička
This article copyright © 2010 Kwan Um School of Zen

O pěti předpisech
ZENOVÝ MISTR WU BONG
|
Následující řeč byla pronesena učitelem dharmy Jacobem Perlem (nyní
zenovým mistrem Wu Bongem) při Ceremonii pěti předpisů v Zenovém
centru v Providence v září 1973.
Přijetím pěti předpisů se člověk formálně stává buddhistou. Vyjadřuje tím
svou důvěru v buddhistickou praxi a v hlubším smyslu také důvěru v sebe
sama. Tyto sliby však nejsou absolutním etickým měřítkem toho, co je správně
a co špatně, spíš by nám měly pomáhat v zenové praxi.
Jednání, kterému jsme se slíbili od nynějška vyhýbat, může být příčinou
mnoha problémů a velkého utrpení nás všech, kdo jsme ještě nedosáhli říše
nepřipoutanosti. Jako zenoví studenti jsme nejednou slyšeli, že skutečné
sezení zenu je „sezením mysli“, ať už děláme cokoliv. A přesto při formálním
sezení, jsou-li všechny části našeho těla v předepsané pozici, je pro nás
obvykle snazší mít svou mysl pod kontrolou. Naše tělo ovlivňuje naši mysl.
Stejně tak jsou tu dechová cvičení, která nás naučil mistr Seung Sahn a která
můžeme použít, jsme-li ve stresu. Také náš dech ovlivňuje naši mysl – myšlení
se postupně zklidňuje. Dodržování předpisů by mělo mít na naši mysl stejný
účinek jako formální sezení v meditaci či dechová cvičení.
Předpisy však mají hlubší význam. Jsou našimi průvodci, neboť neustále
ukazují k něčemu, co mistr Seung Sahn nazývá „myslí před myšlením“.
Jdeme-li za doslovný význam každého z předpisů, je to víc než zřejmé.
První předpis – o nezabíjení – znamená ve skutečnosti mnohem víc než pouze
vyhýbat se zabíjení jiných živých bytostí. Ve své podstatě totiž nejsme od
ostatních bytostí a věcí ve vesmíru nikdy odděleni. Zranit někoho znamená
popřít svou pravou přirozenost. Pravé „nezabíjející já“ je už oním „Velkým Já“,
jehož dosáhl Buddha v den svého probuzení. Pro nás tento předpis nezahrnuje
pouze zabíjení, ale také jakékoli zraňování druhých, ať už prostřednictvím těla,
řeči nebo mysli. V souvislosti s tímto předpisem vám povím krátký příběh.
Stalo se to před dávnými lety v Číně. Jednoho slavného zenového mistra
navštívil jakýsi lovec ptáků a řekl: „Žiji tady v sousední vesnici se ženou a
třemi dětmi. Jsme velice chudí. Neumím rolničit a nemám žádný obchod.
Nedávno jsem slyšel o Buddhově učení a od té doby ve mně roste potřeba ho
praktikovat. Ale nemohu nechat svou rodinu hladovět. Co mám dělat?“
Zenový mistr odpověděl: „Nemusíš měnit své povolání. Dělej jenom toto:
pokaždé, když zabiješ ptáka, zabij také svou vlastní mysl. Praktikuj tímto
způsobem a všechno bude v pořádku.“
Druhý předpis se týká braní věcí, které nám nepatří. To je ale víc než jenom
nekrást. Znamená to neprahnout po věcech materiálních, ale ani po ničem
psychickém či duchovním. Každá touha vyrůstá z pocitu neúplnosti. Tento
předpis nás učí přijímat sebe sama se vším všudy a díky tomuto naprostému
sebepřijetí se stát úplným a dosáhnout stavu buddhovství.
Třetí předpis se týká žádosti a chtíče a způsobuje v mnoha lidech víc děsu než
kterýkoli jiný předpis. Podle tradice znamená tento slib odepřít si nezákonné
sexuální vztahy, jako je například cizoložství. Ale zakazuje vlastně každé
jednání vzešlé pouze z hladovosti a chtíče – je jedno, zda se to týká jídla, sexu
anebo třeba učení dharmy. Jako takový poukazuje tento předpis k Buddhovu
království, které je úplné a bez jakýchkoli tužeb. Tak jako jsme vedeni k tomu,
že bychom měli mít k jídlu respekt jídlo a nebrat ho jen jako smyslové
potěšení, měli bychom umět respektovat také sex. Pro mě to znamená, a
myslím, že to je celkem prosté, že sex by měl být založen na vzájemném
porozumění a lásce. Je-li to jen bezmyšlenkovitý pohyb těl, naši pravou
přirozenost zakrývá.
Čtvrtý předpis – vyhýbat se lžím – znamená být upřímný sám k sobě.
Upřímnost je v naší praxi nesmírně důležitá. Klamat ostatní znamená klamat
sám sebe a klamat sám sebe znamená ztrácet Pravdu z dohledu. Kdysi dávno
otevíral zenový mistr Seong-Am své okno obrácené k horám, vždy vzhlédl
vzhůru a zvolal: „Mistře!“ Pak se podíval dolů a odpověděl: „Ano?“ „Udržuj
svou mysl jasnou!“ „Ano!“ „Nenech se oklamat lidmi!“ „Ano, ano!“ Být
upřímný sám k sobě tedy znamená vidět, jaký doopravdy jsem, vidět všechno
právě takové, jaké to je. Stejně jako všechny ostatní předpisy i tento nás žádá,
abychom opustili všechny své představy, všechna připoutání a stali se čistými
jako zrcadlo, jež odráží vše nezkresleně.
Poslední předpis se týká omamných látek. Omamnou látkou je vše, co
způsobuje omámení. V našem případě je to především zen a to, jak skvěle mu
rozumíme, jak skvěle praktikujeme a jsme mu oddaní, a náš úžasný soucit se
všemi cítícími bytostmi.
Jak uvádět předpisy do praxe? Róši Suzuki kdysi v souvislosti s předpisy říkal,
že bychom je měli umět dodržovat, aniž bychom k nim byli připoutaní. Jednou
se na porušování předpisů zeptala jakási návštěva zenového mistra Seung
Sahna. Odpověď zněla takto: „Představ si, že jsi v lese, běží kolem tebe králík a
v patách za ním lovec. Lovec chce, abys mu ukázal, kterým směrem ten králík
utíkal – co uděláš? Řekneš-li pravdu, je s králíkem konec. Někdy je i lež
jednáním bódhisattvy. Konkrétní činy nejsou dobré nebo špatné. Důležité je –
proč je děláme? Má tento čin pomoci druhým, nebo je za ním sobecká
motivace?“ Myslím, že róši Suzuki i zenový mistr Seung Sahn nás svými slovy
vybízejí k dodržování předpisů bez úsilí, jinak řečeno: k udržování čisté mysli.
Podle buddhismu jsou dobré i špatné jenom myšlením, osvícené a neosvícené
jsou prázdná jména. Proč tedy dodržovat předpisy? Dnes ráno nám zenový
mistr Seung Sahn vyprávěl příběh o zenovém mistru Man Gongovi. Man Gong
žil v Koreji v době, kdy ji okupovali Japonci. V té době přicházeli do Koreje
japonští kněží a mniši, aby tu šířili svůj styl buddhismu. Na konferenci, na
kterou bylo povoláno třicet jedna nejvýznamnějších osobností korejského
buddhismu – Man Gong byl mezi nimi – Japonci oznámili, že odteď se smějí
korejští mniši ženit, smějí pít alkohol a jíst maso, stejně jako v Japonsku.
Třicet z jednatřiceti souhlasilo uposlechnout, ale Man Gong tento japonský
návrh zavrhl. Citoval sútru Amitábha: „Ten, kdo podněcuje mnicha k porušení
předpisů, skončí v pekle.“ A pokračoval: „V Koreji je sedm tisíc mnichů. Kam
všichni půjdete? Počátek všeho je jasný a prázdný. Proč se objevily hory a
řeky? Jestliže tomu rozumíte, pak porušit předpisy není žádný problém, jestli
ale nerozumíte, poletíte do pekla jako šíp. Co uděláte?“
V životě porušíme předpisy mnohokrát. Je ale důležité to nevzdávat. Porušit
předpisy, to je jako když při chůzi upadnete. V takovém případě také vstanete
a jdete zase dál, a když opět spadnete, opět se zvednete – zkoušíte to pořád
znovu.
Předpisy jsou tu, aby nám pomohly odetnout všechna naše připoutání – když
se něco takového podaří, je jejich dodržování už zcela přirozené. Proto se vás
ptám. Před mnoha a mnoha lety rozřízl zenový mistr Nam Čeon kočku vejpůl.
Bylo to správné nebo špatné jednání? Budete-li sedět mlčky, nejste o nic lepší
než kámen, ale jakákoli řeč je také špatná. Co tedy uděláte?
KATZ!
Vaše mysl je teď myslí, která dodržuje všechny předpisy.
Děkuji.
– Přeložil Jiří Lněnička
This article copyright © 2010 Kwan Um School of Zen

Praktikovat když jsme nemocní?
ZENOVÝ MISTR WU BONG
|
Podle tradice spatřil mladý princ Siddhártha čtyři věci, které jím pohnuly
natolik, že se vzdal svého pohodlného světského života: starého člověka,
nemocného člověka, mrtvé tělo a jogína. Pohled na první tři ho přivedl k
vědomí pomíjivosti věcí, čtvrtý mu pak byl podnětem k hledání Absolutna.
Siddhártha byl sice ještě příliš mladý a zdravý na to, aby měl s nemocí a
nemohoucností nějakou přímou vlastní zkušenost, jejich důležitost v lidském
životě si však přesto uvědomil velmi pronikavě.
Většina z nás bohužel tak vnímavá není – potřebujeme nejprve nějakou
vlastní, osobní zkušenost, a teprve potom se zastavíme a začneme hodnotit
svůj život a směr. Mluvil jsem s lidmi po infarktu a v mnoha případech jsem
slyšel, že až tato zkušenost je naučila umět si vážit v životě každého okamžiku.
Někteří z nich byli za svůj infarkt dokonce vděční, protože jim ukázal, že jejich
dosavadní žebříček hodnot byl převrácený.
Pro zenové studenty je nemoc jen další příležitostí, jak usilovat o jasnou mysl
– od ostatních druhů praxe se nijak neliší. Ve skutečnosti je praxe, když jsme
nemocní, nesmírně cenná, protože i u praktikujících často až hrozba ztráty
vlastního těla či jeho schopnosti správně fungovat dokáže podstatným
způsobem zpomalit jejich mysl a touhy. V Zápiscích z Modrého útesu najdeme
o „praktikování v nemoci“ zajímavý příběh:
Velký mistr Ma byl nemocný. Hospodář za ním přišel a ptá se:
„Mistře, co vaše ctihodné zdraví, cítíte se líp?“
Velký mistr odpověděl: „Buddha s tváří Slunce, Buddha s tváří Měsíce.“
Dosáhnout významu věty „Buddha s tváří Slunce, Buddha s tváří Měsíce“
znamená dosáhnout významu „praktikování v nemoci“. Dosáhnout významu
„praktikování v nemoci“ znamená dosáhnout svého pravého já, které není
zdravé ani nemocné, nemá život ani smrt. Žádná nemoc, od běžného
nachlazení po AIDS nebo angínu pektoris, už potom není náš nepřítel. Každá
zkušenost je pro nás jen další příležitostí, příležitostí vyrůst – k větší
moudrosti, lásce a soucitu.
– Přeložil Jiří Lněnička
This article copyright © 2010 Kwan Um School of Zen

Rozhovor
ZENOVÝ MISTR WU BONG

Kong-anové rozhovory jsou v naší škole klíčovou součástí výcviku. Zatímco
forma a obsah rozhovoru závisejí zcela na konkrétním studentovi a stylu
učitele, který s ním rozhovor vede, jejich smysl je vždy stejný – pomáhat
studentovi poznávat své silné a slabé stránky. Není příliš užitečné – a ani dost
dobře možné – posuzovat vlastní praxi, její kvalitu je však možné si uvědomit
právě při rozhovoru.
Ke kong-anovému rozhovoru existuje přístup „správně nebo špatně“. Pro
toho, kdo je připoutaný ke „správnosti“, k tomu, že na kong-an musí
odpovědět správně, aby ukázal, jak je silný a jak čistá je jeho mysl, pro toho je
kong-anový rozhovor opravdu tvrdým oříškem. Právě z této touhy odpovědět
správně, nedat najevo svou slabost a utajit svá temná zákoutí pramení náš
strach. Není snadné umět dělat chyby, nebát se být hloupý, a ještě k tomu to
neposuzovat a zkoušet to znovu a znovu stále dokola. Někteří zenoví studenti
se tomu snaží vyhnout tím, že na rozhovory prostě nechodí. A pak je tu
opačný, stejně extrémní případ, který naší praxi také příliš nepomáhá a který
se vyznačuje nezdravou fascinací kong-any a rozhovory. Obzvlášť škodlivé je to
u člověka, jehož praxe se celá točí právě kolem řešení kong-anů. Takový
student zapomíná, že bez stálého plamene „nevím“, bez vytrvalého úsilí se tyto
rozhovory a odpovědi na kong-any nemohou propojit se životem, a jsou proto
docela zbytečné.
Kong-anový rozhovor je velice důležitý, ale pouze jako součást praxe. Je-li
použit správně, bez vyhýbání a bez fascinace, je to velice silný nástroj, který
pomáhá jak studentovi, tak i učiteli. Dokáže klíčovým způsobem propojit
meditaci s naším životem. Je to taková laboratoř, kde si můžeme bezpečně
otestovat svou praxi nad ohněm. Kong-anové situace v rozhovorech bývají
velice prosté a i když uděláme chybu, nic zásadního z toho ještě
nevyplývá. Život už nám zpravidla tak snadno neodpouští a také situace jsou
leckdy mnohem složitější a plné nuancí. Onen gordický uzel, který takové
situace představují, však rozseknout lze a právě kong-an a rozhovor s učitelem
nás to mohou naučit.
– Přeložil Jiří Lněnička
This article copyright © 2010 Kwan Um School of Zen

Dobří herci

Zenová mistryně Bon Shim

Řeč dharmy (Olomouc)

Dnes pro vás mám takovouto otázku: jak vyváznete ze samsáry, jak se zbavíte utrpení?

My všichni, kdo jsme dnes tady, máme velké štěstí, protože máme k praxi velmi dobré podmínky. Můžeme si navzájem pomáhat a podporovat se, nikdo a nic nám nebrání sem přijít a praktikovat, leda naše mysl „já, můj, mně“. Často, když chceme jít na ústraní nebo dělat poklony či sedět zazen, jako by tam vzadu v hlavě říkal tichounký hlásek: Ještě chvilku… udělám to později… nejdřív musím umýt nádobí… někomu zavolat… nebo ještě udělat tohle a tamhleto. Takže svým způsobem je příležitost, jakou máme teď tady, dobrou situací, protože špatná situace je dobrou situací a dobrá situace špatnou situací. Důležité je, že jste tu a chcete praktikovat.

Co to ale vlastně znamená – praktikovat? Někdy si říkáme: „Udělám pár tisíc poklon, budu deset hodin sedět a něco získám.“ Jenže takhle to právě nefunguje. Není-li váš směr jasný, můžete dělat miliony poklon a sedět celé dny a noci, a nic se nestane… Nanejvýš vás možná budou hodně bolet nohy a po nějaké chvíli to vzdáte. „Nohy mě bolí, cítím celé tělo – a nic z toho!“ Máte-li naopak směr jasný, bude vaše praxe nepřetržitá, 24 hodin denně. Jenže ve skutečnosti si mnoho lidí klade tu otázku takto: Co vlastně chci? Proč praktikuji? Abych dostal co?

Často chceme od praxe něco získat. Dosáhnout osvícení ale znamená všechno ztratit – ne něco získat. Nic nezískáváme, všechno naopak ztrácíme. A na to musíme být připravení. Připravení ztratit opravdu vše, veškeré iluze, které o sobě máme. To není snadné. Nelíbí se nám to. Chceme si ponechat aspoň nějakou malou iluzi, abychom měli alespoň něco; nějakou jistotku, k níž bychom se mohli upřít a cítit se bezpečně.

Znám celou řadu studentů, kteří mají ideální podmínky – mohou praktikovat, kolik jen chtějí. Nedávno proběhlo ve Varšavě setkání učitelů dharmy. Učitel dharmy je někdo, kdo praktikuje už několik let. Je to dobrá zkouška. Na začátku máte inspiraci a motivaci, chcete něco získat – a po několika letech praxe se pak stanete učitelem dharmy. Tím už získáváte určitý status: dostanete dlouhé šaty, také jste už vyslechli spoustu řečí dharmy a zenové učení už znáte velmi dobře. „Jdi pořád přímo! Dělej vše na 100%!“ Být učitelem dharmy je velmi nebezpečné období, protože si můžete začít myslet: „Žádný problém. Zen je velmi jednoduchý. Už jsem něco získal.“ Člověk si myslí, že už se toho mnoho získat nedá. „Když budu hodně zoufalý, můžu se ještě stát Dži Do Pop Sa Nimem.“ Ale to znamená spoustu práce, proto si většina lidí řekne: „Možná později. Nejdřív si to v životě nějak zařídím, budu mít děti, postavím si dům, koupím si auto – a pak uvidíme.“

Ale vraťme se zpátky k onomu setkání učitelů dharmy, na němž jsem si uvědomila, že lidé, kteří nějakou dobu praktikují, začnou mít často po nějaké době sklon k lenosti. Stále praxi věří, mají motivaci stát se Buddhou a dosáhnout osvícení. Je to skvělá myšlenka, každý něco takového chce. Ze všeho nejpotřebnější je ale sebekázeň, disciplína. A právě disciplína je něco, co mnoho starších studentů ztrácí. Disciplína znamená každé ráno vstát, nezávisle na situaci a podmínkách – prostě vstát. Je to potřeba, protože naše situace, podmínky i otázky neustále přicházejí a odcházejí, neustále se mění. Jsou období, kdy jde v životě všechno samo, žádné problémy – a naše mysl zpohodlní: „Dobře, dobře, udělám to zítra… zítra už určitě vstanu a… žádný problém… teďka si dám malou pauzu.“ Jenže život je velice krátký – den a noc, noc a den – a konec. Možná se probudíte, protože slyšíte nějaké utrpení klepat na dveře a pak si pomyslíte: „Musím jít a udělat nějaké poklony!“

Minulou neděli jsme se zase všichni sešli, v centru byla velká Ceremonie Dne Buddhova osvícení. Je prima, že takové ceremonie jsou – díky nim zase po čase vidím všechny učitele dharmy a všechny starší studenty. Teď už vím, k čemu takové ceremonie vlastně jsou! Přišel ke mně jeden student, který byl vždycky velmi nesmělý a nikdy nic neřekl, a povídá: „Přišel jsem na tohle ústraní, ale je to už moje poslední. Zen není nic pro mě. Praktikoval jsem šest let a nic se nestalo.“

Zeptala jsem se ho: „A kdy jsi byl naposledy na nějakém ústraní?“ Chvilku přemýšlel a pak řekl: „Asi před čtyřmi nebo pěti lety.“

„A jak vypadá tvoje každodenní praxe?“

„No, někdy ráno vstanu a udělám 108 poklon a pak čtvrt hodiny sedím, ale každý den nemůžu, jen občas.

„Tak co bys chtěl? Dostal jsi jen to, co jsi do toho vložil – moc toho není, protože jsi toho moc neudělal.“

Zkuste ve svém životě myslet na tyto tři věci: na předpisy, meditaci a kóany. Budete-li praktikovat těmito třemi způsoby, je to, jako byste běželi po třech drahách zároveň. Pak porostete velmi rychle, protože všechny tyto tři formy praxe vyžadují určitou disciplínu. A tu potřebujeme vždycky, když se chceme něco naučit. Meditací můžeme dosáhnout samádhi, to znamená čisté mysli. Meditace je jako vítr na obloze – čím víc praktikujeme, tím víc vítr fouká a zahání mraky pryč. Žádná meditace – žádný vítr. A obloha je jen šedá jako dnes. Pak je tu kóanová praxe, tedy moudrost. Zen, to není jenom sezení. Sezení vám dá dobrý pocit. Po třech dnech to možná nepoznáte, ale když sedíte na ústraní týden, nebo třeba i několik měsíců, vaše mysl se usadí a je jako klidné moře – tiché a mírné. Nejbáječnější pocit, jaký jste kdy zažili. V sútrách se tomu říká „blaženost klidu“. Ale tam se nemůžete zastavit. Jste-li zenoví studenti, musíte jít také občas na rozhovor a někdy se prostě ztrapnit. Ne vždycky chceme dojít k moudrosti zrovna takto; nikdo si nechce připadat jako hlupák nebo mít pocit, že propadl u zkoušky. Pro mnoho lidí je to jako návrat do školních časů – špatné známky, nepříjemné pocity… a zase jedna taková špatná známka.

Kolikrát jsem se já ztrapnila a cítila se strašně! Pamatuji se na jeden rozhovor se zenovým mistrem Seung Sahnem, při kterém jsem udělala tu známou bláznivou věc, kterou děláme místo odpovědi, a nikdy nezapomenu, jak se na mě v tu chvíli podíval: Cože??? Neuměl nic skrývat – a já jsem z toho vyčetla něco na způsob: co to tady vyvádíš? Zenový mistr Seung Sahn byl velký zenový mistr, a tak stres, který jsem v tu chvíli zažívala, byl velmi intenzivní. Naučil mě nebrat sama sebe tak vážně. „Dobře, tak jsem hloupá, a co. Však ani on neměl vždycky tolik moudrosti.“

Kóanová praxe má mnoho funkcí. Jednou z nich je, že když člověk nějakou dobu praktikuje, nabude dojmu, že už všemu rozumí, obzvlášť pokud chodí na rozhovory zřídka a praktikuje jenom doma. Na rozhovoru pak přijde velké „nevím“. A najednou je jasné, že je potřeba praktikovat víc. Kdysi jsem měla studentku, která znala odpověď na svůj kóan víc než půl roku, ale nedokázala prostě sebrat odvahu a udělat to. Až teď při posledním týdenním ústraní – a obě jsme z toho měly obrovskou radost. Byl to báječný zážitek.

Zenový mistr Seung Sahn nás učí, že se musíme stát dobrými herci. Protože celý tento svět je jako jedna velká místnost na rozhovory a když se něco v této své roli, v onom důvěrném vztahu učitel–žák naučíme, hodí se nám to pak i v běžném životě. Vzpomínám si, jak jsem jednou dlouho nemohla na jeden kóan najít odpověď a začala jsem si říkat – k čemu vlastně všechny ty dávné příběhy o starých zenových mistrech jsou? S mým životem nemají nic společného. Před mistrem Seung Sahnem jsem se o tom nezmínila, ale on mi přesto řekl: „Jestli máš s kóany problémy, máš problémy i ve svém životě.“

Kóany jsou takové malé brány, které jednu po druhé otvíráme. Brána citů, brána plachosti, brána vnímání a mnoho dalších bran. Situace v našem životě sice nejsou totožné se situacemi v kóanech; člověk běžně nevisí svázaný na stromě (smích), no, leda snad někdy. Ale jde o to, že když dokážete tuto bránu otevřít, pomůže vám to pak i v běžném životě.

Otázka: Jsou-li kóany jako brány, které otevíráme, je tam za nimi něco, když je otevřeme? A otevře se najednou všechno?

Bon Shim: Může se zdát, že tenhle proces otevírání nemá konce. Moje zkušenost s praxí je, pravda, dlouhá jen dvacet jedna let, ale připadá mi, že čím déle praktikuji, tím víc vidím bran, které je ještě třeba otevřít.

Otázka: A tempo toho otevírání zůstává stejné?

Bon Shim: Tempo je zajímavá věc, protože nějakou dobu děláte velké kroky kupředu. Vzpomínám si na jedno konkrétní ústraní, kde jsem udělala opravdový pokrok, a později mi přišlo, že chodím v kruhu pořád dokola. Rychlost pokroku je zvláštní věc – ale takhle to člověku prostě někdy připadá. Pokud praktikujete, nikdy se nepropadáte zpátky, pořád se vyvíjíte. Pokud je však váš zvyk něco očekávat silný, budete chtít, aby se něco stalo – nějaká světla, zázraky. A pak si řeknete: ano, osvícení už je nadosah!

O očekáváních vypráví jeden příběh, který mně osobně velmi pomohl. V naší zenové tradici existuje jedna slavná dvojice učitele a žáka, Nam Čeon a Džo Džu (který se později stal také velkým mistrem). Džo Džuovi bylo v době našeho vyprávění šedesát a praktikoval už čtyřicet let. Praktikoval velmi upřímně a stále se ptal Nam Čeona: „Mistře, co je Pravá Cesta?“ Bylo to jako ptát se: o čem je život? V jeho světě to byla velmi zásadní otázka. Během letošního zimního kjolče ve Varšavě po mně jedna studentka, kterou už dlouho znám, chtěla totéž: „Známe se už tak dlouho, tak mi prozraď to tajemství. Mně to můžeš říct.“

Začala jsem se smát a řekla jsem jí, že největší ironií je, že ona už to tajemství má, ale že jenom ona ho může objevit. Často si myslíme, že to má nějaký skrytý význam, když učitel říká, že obloha je modrá. Nam Čeon odpověděl na stejnou otázku takto: „Je to každodenní mysl, nic zvláštního.“ Vyměňovat dítěti plínky, to je Pravá Cesta, nebo pít pivo s kamarádem. Všední život je Pravou Cestou.

Ale Džo Džu tomu nemohl uvěřit, a proto se zeptal: „Mám se toho držet?“ Nam Čeon řekl: „Budeš-li se toho snažit držet, už děláš velkou chybu.“

„Ale když se toho nebudu držet,“ zkoušel to ještě Džo Džu, „jak potom můžu porozumět?“ Pořád měl ještě silný zvyk chtít porozumět, o čem to celé je. Všichni tuhle chybu děláme, kolikrát jen se snažíme porozumět skrze myšlení!

Nam Čeonův poslední úder zněl: „Chceš-li porozumět… porozumění je iluze, neporozumění prázdnota. Chceš-li doopravdy porozumět… Pravá Cesta je před myšlením, čistá, jasná, nekonečná. Tak proč vytváříš správné a špatné?“ Když to Džo Džu uslyšel, jeho mysl se zcela otevřela.

Tento příběh obsahuje velké učení. Když jsem ho slyšela poprvé, myslela jsem si: Džo Džu praktikoval celých čtyřicet let, to nezní zrovna dobře. Všichni si na začátku myslíme, že budeme tvrdě praktikovat, dotáhneme to do konce – a pak se vrátíme zpět ke svým každodenním radovánkám nebo čemu. Džo Džuových čtyřicet let praxe mi ukazuje to, co dělám, v pravém světle. Nam Čeon řekl, že každodenní život je Pravou Cestou, a to je také dobré učení, protože většina z nás chce něco zvláštního, nějaký zázrak. On tam opravdu je – je to zázrak praxe a toho, jak se díky ní měníme! To je pro mě opravdový zázrak – vidět, jak se lidé mění. Jen tak znenadání se to ale většinou nestane. „Týjo. Mohl bych tady v sále dharmy lítat!“ Tak to není…

Takže se pojďme vrátit k tomu opravdovému zázraku a pokračovat v našich strašlivých kóanových rozhovorech!

 

– Přeložil Jirka Lněnička

Copyright © 2009 Zenová škola Kwan Um

To, co je, úplně stačí

Zenová mistryně Bon Shim

 

Část řeči dharmy pronesené 20. srpna 2008 během letního kjolče v zenovém centru ve Varšavě.

Kdysi byl jeden člověk velmi nemocný. Ptal se na radu mnoha lékařů, ale žádný z nich mu nedokázal pomoci – všichni vždycky jen bezradně rozhodili rukama. Nakonec se však na něj přece jen štěstí usmálo. Navštívil jednoho moudrého bylinkáře a ten mu řekl: „Pomohu ti. V horách nedaleko odtud roste v lese léčivá bylina. Budeš-li ji hledat přesně podle mé rady – trpělivě a pozorně – určitě ji najdeš a uzdravíš se.“

Muž se celý šťastný vydal bylinku hledat. Zpočátku hledal velmi trpělivě a pozorně. Ale jak čas ubíhal, jeho pozornost slábla – tam uviděl zajímavý keříček, tam zase hezkou skálu či kámen, a rady starého bylinkáře si připomínal stále méně a méně, až nakonec docela zapomněl, proč vlastně do lesa přišel a co tu hledá.

Tak to chodí i s námi praktikujícími. Velká otázka začne po nějakém čase slábnout. Přestaneme být začátečníky, stanou se z nás odborníci na meditaci a naše praxe uvázne na mrtvém bodě.

Když jsem dokončila svůj řidičský kurz a děkovala svému instruktorovi, řekla jsem mu, že doufám, že mu brzy nezkazím pověst nějakou dopravní nehodou. Odpověděl mi: „Žádný strach! Podle statistiky zaviní začátečníci nehody jen zřídka. Nejvíc nehod dělají ti, kteří už mají několik let za volantem za sebou. Ztratili už totiž onu počáteční ostražitost a pozornost a myslí si, že už vědí co a jak. Jenže pozor musí člověk dávat pořád.“

V jednom kóanu přichází jakýsi mistr za jiným mistrem a ptá se: „Kóan Mu má v sobě deset nemocí. Jak to, že se nenakazíš?“ Druhý mistr odvětí: „Stále chodím po ostří meče.“ To je opravdová bdělost! Jdeme-li po ostří meče, musíme být neustále ve střehu. Kdo nedává pozor, může si ublížit. Proto čím víc praktikujeme, tím opatrnější musíme být.

Zkusím teď rozvinout jedno učení, které se v této škole příliš nezdůrazňuje. Zenový mistr Seung Sahn často říkával: „Nechte to všechno být.“ Podobné je i učení Mistra Dogena: „Nechte své tělo a svou mysl být“. Nechat být ale neznamená něco opustit. Neříká se tím: odmítejte svou mysl a tělo. Znamená to: „Svou mysl a tělo prožijte. Prožijte, právě v tomto okamžiku, vše, co se s vaším tělem i vaší myslí děje…“

Dogen také říká: „Zabydlete se v Buddhově domově a žijte v něm svůj život.“ Nemyslí tím ovšem nějakou nirvánu, kterou člověk možná zažije po intenzivní praxi – Buddhův domov, to je tento okamžik. Na „pouze tento okamžik“ či „pouze toto“ se nicméně můžeme dívat dvojím způsobem. Buď si řekneme: „Jenom tohle? A to má být všechno?“ A nebo k tomu můžeme přistoupit také úplně jinak.

Existuje na to také jeden kóan. Muž prchá před tygrem. Běží, běží, tygr je mu v patách, když tu se před ním znenadání objeví propast. V poslední vteřině se zachytí za stromek rostoucí nad propastí a visí dolů. Podívá se nahoru a spatří nad sebou zklamaného tygra, kterému se nezdařil lov a který dosud čeká na svou příležitost. Pak pohlédne dolů – a co nevidí: druhý tygr tam stojí s tlamou dokořán!

To je okamžik, kdy stojíme tváří v tvář životu a smrti. V tu chvíli není úniku. Je tu pouze „nevím, co teď“. A vtom si muž povšimne nádherné červené jahody, která tam ve skalní puklině roste. Se svou myslí „nevím“ se pro ni natáhne a – nirvána!

Přístup tedy může být dvojí: buď zklamání (jenom tento okamžik – a to má být všechno?), anebo tento okamžik prožít – úplně, do dna. To je však možné jenom tehdy, když prožíváme to, co v dané situaci doopravdy je, a ne pouze to, co si o ní myslíme. Tento druhý přístup může být v životě velice užitečný. Pokud tak vše doopravdy prožíváte, neplýtváte svou energií na vytváření sebe sama nebo něčeho jiného a dokážete vnímat situaci právě takovou, jaká je. A podle toho na ni potom také reagovat.

Jediné, co musí člověk umět odložit, jsou věty typu: „Po několika týdnech kjolče bych už neměl tolik myslet“ (smích) nebo „Po tolika letech praxe už by měl být můj život lepší“. Takové stereotypy bez váhání zahoďte. Když je necháte být, dokážete vše prožívat úplně. Neztratíte žádnou energii bojem. Nebudete bojovat s tím, co právě prožíváte (protože to není to, co jste chtěli), ale přijmete to za své. Nebudete bojovat, protože chcete jinou zkušenost – protože „by to mělo být jinak“.

Dogen řekl, že až do okamžiku smrti nevíme, co to je naprosté odevzdání se – teprve tehdy pochopíme, že není úniku. Že není třeba bojovat. To je nesmírně důležitá zkušenost – toto „není úniku“. Zkušenost kjolče – není úniku. V životě to funguje úplně stejně. A pak je tu jahoda (smích). Vždycky je tu nějaká jahůdka! Když se takovýmto prožitkům otevřete, pocítíte nirvánu… Přijde pocit, že „to, co je, vlastně úplně stačí“.

– Přeložil Jirka Lněnička

Copyright © 2008 Zenová škola Kwan Um

Podstatou naší praxe je najít ten poklad v sobě.

Řeč dharmy zenové mistryně Bon Shim v pražském zen. centru, listopad 2012

Dnes večer jsme se sešli v malém počtu, ale to nevadí. V zenu se nikdy příliš nedbalo o kvantitu, ale o kvalitu.

Ráda bych dodala něco k tomu, co zde už bylo řečeno. Podstatou naší praxe je najít ten poklad v sobě.

Je smutné vidět kolem sebe, jak lidé hledají stále něco vně sebe – na ulici, v nákupních centrech, u baru…Utíkají tak sami od sebe, místo aby se na okamžik zastavili a pozorně se podívali dovnitř: „Co to je?“

Nacházíme se na velmi důležitém místě, místě, kde se praktikuje. Zenový mistr Mang Gong – učitel našeho učitele – řekl, že sami sebe nemůžeme realizovat vně sálu dharmy. Toto je tedy jediné místo, kde můžeme sami sebe poznat.

Mnoho lidí medituje doma o samotě, protože je to pro ně snazší, než chodit do zenového centra. Když však sedíte jen sami doma, tak se ve skutečnosti nevidíte, a proto se to zdá snazší. Je ale velmi důležité přestat chránit sami sebe, a být sami k sobě upřímní, jedině tak můžeme uvidět to, co nám brání být spokojení a šťastní.

Zen se netýká života Buddhy, života všech těch vynikajících učitelů a bódhisattvů, nejsou to žádné teorie. Zen se týká našeho vlastního života.

Zenový mistr Dógen řekl, že studovat cestu, studovat tao znamená studovat lidský život. To znamená studovat sám sebe. A studovat sám sebe, znamená zapomenout sám na sebe. A zapomenout na sebe znamená být osvícen všemi věcmi. Studovat sám sebe tedy znamená podívat se pozorně dovnitř sebe sama a uvidět poklad. Když se opravdu podíváte, tak to najdete. Když se podíváte s opravdovým odhodláním a trpělivostí, tak to najdete.

Studovat sám sebe, znamená odhalit svou vlastní mysl. Buddha řekl, že vše vychází z naší mysli – vše je tvořeno naší myslí. A když praktikujete, tak můžete rozpoznat triky své mysli a odhalit tu hru, kterou s námi naše myl hraje.

Dám vám příklad: když byl můj syn ještě dítě a chodil do první třídy, tak jsem se o něj velmi strachovala. Byl neobyčejně živý a nedokázal chvilku posedět. A když jsem tehdy sedávala v meditaci, tak jsem viděla, jak si můj syn rozrazil hlavu o ústřední topení ….a stále jsem si představovala, co všechno jiného by se mu ještě mohlo stát. Začala jsem si tedy klást otázku: co to je? Je to něco, co se má stát? Je to intuice? A trvalo mi docela dlouho , než jsem si jednoho dne řekla: „Dobrá, tohle už znám. Odkládám to.“ A od té chvíle se v mé mysli už nic takového neobjevilo.

Takhle naše mysl funguje, stále hraje nějakou hru. Pokud nemáme možnost sedávat po nějakou dobu na takovém klidném místě jako je toto, potom je velmi těžké svou mysl poznat.

To znamená studovat sám sebe. A studovat sám sebe, znamená zapomenout sám na sebe. Zapomenout na sebe není projev nějaké neurotické poruchy, díky níž se vrhneme z okna. Naopak, jedná se přirozený proces, při kterém objevíme sebe sama a tak přestaneme být zaujati jen sami sebou. A zcela přirozeným způsobem začneme sami sobě věřit.

Všem těm myšlenkám typu typu: „Jak vypadám? Jak mě vidí ostatní lidé? Mají mě rádi? Nebo nemají?“ řeknete prostě: „Dost!“

Potom vás přestanou obtěžovat, a vy zanecháte toho neustálého posuzování. To je velmi důležité, protože teprve tehdy lze vidět věci nejen jako výtvory své mysli, ale takové, jaké skutečně jsou.

„Zapomenout na sebe znamená být osvícený všemi věcmi.“ Když tedy vidíte všechny věci takové, jaké jsou, potom jste jimi osvíceni.

Jsem si jistá, že každý z vás něco podobného prožil třeba při pohledu na západ slunce nebo na jinou úchvatnou scenérii, kdy byl plný úžasu: „Jééé!“ To se však stává jen tehdy, když člověk není zaujat jen sám sebou sebou.

Říkala jsi, že studovat sám sebe znamená zapomenout na sebe. Ale mně to připadá jako dvě zcela odlišné věci.

Ano, je to takový paradox a stejné je to i s mnoha ostatními věcmi. Znamená to, že když studuješ sám sebe, poznáváš se víc a víc a pak najednou je to zcela jasné…Když to takhle řekneme, vypadá to jako bychom chvíli nahlíželi dovnitř a najednou: Bum! a všechno je jasné. Ale tak to není, je to dlouhý proces. Proces otevírání se – pomalého otevírání a odkládání. Je to tak proto, že všichni jsme uzavřeni. Mnoho věcí nechceme vidět, pociťujeme je jako nepříjemné, bolestivé, bojíme se a nechceme zjišťovat jejich příčinu. Tak vlastně dochází k manipulaci, protože věci nenecháme vyjít na povrch a potlačujeme je – znova a znova, a ony tak zůstávají v zastrčeny našem podvědomí. A tak se to naše zavazadlo zvětšuje a těžkne.

Když sedíte v meditaci, tak se tomu neubráníte – všechny věci, které jsou ve vnitř vycházejí napovrch. Je to jako když se podíváte na kýbl s vodou, který stál dlouho venku – uvidíte v něm čistou vodu. Ale když vezmete klacek a vodou zamícháte, potom všechno, co bylo usazené na dně – bláto, listí, kamínky – vyplouvá na povrch.

To je meditace – zamíchat věcmi, které jsou skryté, a někdy hodně hluboko, a které začnou vyplouvat na povrch.

Lidé jsou z toho někdy zklamáni, protože přicházejí do zenového centra a od meditace očekávají klid, mír a uvolnění. Ale posadí se a všechno v jejich mysli se jim zdá ke zbláznění. Obvykle trvá nějakou dobu, než se to vše zklidní a než začneme jasně vidět své problémy a uvědomíme si, že se jimi musíme začít zabývat. Utíkat před svými problémy tak, jak to dělá většina lidí, nepomáhá, dříve či později nás naše problémy stejně dohoní.

Když cvičíte zen, vidíte sami sebe stále jasněji a jasněji. Zároveň získáváte i sílu, vaše centrum sílí.

Právě jsme skončili třídenní ústraní. Víte jít na ustraní to je stejné jako jít k zubaři – nikomu se tam nechce. Ale přitom není jiného východiska. Po ústraní se však můžeme cítit velmi uvolněně, neboť z toho našeho zavazadla už něco odpadlo a je lehčí. Dokonce i po tak krátkém ústraní můžeme mít příjemný pocit úlevy. Je až neuvěřitelné, jak najednou vše vidíme velmi jasně. Je nám se sebou dobře. A je to něco, co sami prožijeme a ne něco, co nám někdo jiný vysvětlil, nebo co jsme si přečetli v knihách. A tak si alespoň na okamžik uvědomíme vlastní svobodu, osvobození se od své karmy. To je nádherný pocit. Když potom pokračujeme, tak vaše karma ztrácí sílu a už nás tak neovládá. V té chvíli je to jako byste na sebe zapomněli.

Já mám takový problém, že když nějakou dobu praktikuji, tak začnu mít pocit, že je mi vše jasné a pak praktikovat přestanu. Za nějaký čas se vše vrátí, a tak znova začnu cvičit a nakonec z toho mám pocit, že s praxí začínám stále dokola. Není to tím, že mám špatný přístup?

Nemáš odhodlání. To je běžné. Lidé obvykle začnou cvičit, protože jsou nespokojení, mají nějaké trápení. Když se pak začnou cítit lépe, tak s praxí přestanou. Po nějakém čase se to vrátí jako na kole samsáry, vše jde dokola.

Jestliže někdo praktikuje přesto, že se má dobře, znamená to již vysokou úroveň praxe. Za dvacet let své práce jsem však mnoho takovýchto lidí nepotkala. Možná, že po dvaceti letech se stane přirozeným, že se ráno vzbudíte a praktikujete. Tehdy máte skutečnou víru. Důležité jsou tři prvky: velká víra, velká odvaha a velká otázka. V určitém bodě tyto tři věci konečně získáte. Ale jen málo lidem se podaří dostat se do tohoto bodu.

Většinou, když se k tomuto bodu přiblížíme, tak začneme hledat nějakou jinou techniku. Řekneme si: „Možná, že tahle praxe pro mě není.“ Stane se to tehdy když se dostaneme do bodu, kdy se díváme sami sobě tváří v tvář a vidíme, že musíme opustit tu představu, kterou o sobě máme, a kdy nám vlastně nezbývá než ji opustit, protož jinak se nepohneme dopředu. Tehdy dostaneme strach a objeví se myšlenka: „Aha, tak tahle praxe asi není pro mě.“ A obrátíme se k nějaké jiné technice, k jiné tradici. To se stává velmi často.

Když se mysl během meditace zklidní, tak se objeví moment, kdy má člověk pocit, že stojí na kraji útesu a má udělat krok vpřed. Tehdy se objeví strach, protože při tom má pocit, že se ztratí, nebo přijde o rozum. A tak udělá krok zpět.

Ano, to je přesně ten okamžik, o kterém jsem mluvila. Lze udělat jen jedno – prostě skočit.

Ale to už nikdy nebudeme takoví, jací jsme byli před tím (námitka tazatele).

Ne, to je jen představa. Šestý patriarcha řekl: „Původně zde nic není.“

Když se na sebe opravdu pozorně podíváme, uvidíme, že zde nic není a toho se bojíme, jak řekl zenový mistr Ko Bong: „Toho nic se bojíme nejvíce“. Jenže to nic není nic. Je to okamžik sjednocení se s celým vesmírem. A pak vlastně nemáte jen sami sebe, ale celý vesmír.

Naše ego však bojuje do poslední chvíle. Mně pomáhalo, když jsem si řekla: „Tak pojď, ukaž se.“ Když se objevil ten strach, tak jsem se na něj prostě takto podívala a řekla mu: „Podˇsem, co jsi zač, ukaž se mi.“ Pokud jste skutečně otevření a řeknete si, dobře, chci to uvidět, ať je to cokoli, chci to opravdu poznat, tehdy ten strach zmizí.

Vypráví o tom jeden hezký příběh, příběh o tibetském učiteli Marpovi, který šel na jednoroční ústraní o samotě. Samozřejmě byl na takovéto ústraní dobře připravený. Už byl ve své místnosti vše nachystáno, sedl si do meditace a nastalo nádherné samádhi… měl otevřené oči, a tak najednou si všiml, že rohu něco je. Podíval se pozorně, byl to démon. Á démon, s démony se dovedu vypořádat, řekl si. A začal opakovat mantru óm mani padme húm, óm mani padme húm….věděl, že, tahle mantra je silná, a že démon už musí být pryč. Podíval se, ale co nevidí: démon tam stále byl a ještě větší!

Znejistěl, co to má být? Pustil se tedy do zpěvu óm nam, óm nam…to je zpěv, který čistí celý vesmír. Zpíval ten zpěv velmi silným hlasem a po mnoho hodin. Tehdy nabyl jistoty, že démon již zmizel. Otevřel tedy oči a vidí obrovitánského a hrozivého démona!

V tu chvíli vůbec nevěděl, co má dělat. Použil ty nejsilnější techniky k zahnání démona, ale nezbavil se ho. V mysli mu vytanula jediná otázka: „Co mám dělat?“ Ale absolutně nic ho nenapadlo, žádná myšlenka, bylo jenom nevím… a z toho nevím zcela intuitivně toho démona objal. A tehdy démon zmizel. Toto je vlastně jediný způsob, jak s tím naložit.

V životě se často nacházíme v situacích, kdy stojíme na pokraji útesu, ale jde o to, že nevíme, jestli ten krok, který uděláme bude krokem k objetí vesmíru, anebo krokem ke zřícení se z útesu.

Všichni bychom udělali ten krok k objetí démona, kdybychom věděli, že nás to nezničí. Jak to rozpoznat? Anebo je každý skok z útesu správný?

Samozřejmě, že ne. Důležité je, proč to děláš. Když něco vychází z malého já (z naší touhy, hněvu nebo nevědomosti) a chceš kvůli tomu skočit, potom samozřejmě dopadneš tvrdě.

Ale když důvod ke skoku vychází z velké víry, odvahy a otázky, potom ten skok bude znamenat krok vpřed.

Mám otázku ohledně sebevraždy. Ve škole se teď učím psychologii, sociologii, filosofii a teologii. A toto téma je v těchto oborech podle křesťanského názoru velmi dobře zpracované. Pohled buddhismu jsem si vyložil podle jednoho zenového příběhu. Jeden zenový mistr měl dva velmi dobré žáky, obou si velmi cenil a měl je stejně rád. Jeden byl obrácený do světa, staral se o klášter, byl dobrý manager a dobrodinec. Druhého tyto věci příliš nezajímaly.

Když mistr umíral, předal jim oběma klášter s tisícem mnichů s tím, aby se mezi sebou domluvili. Ten druhý přenechal klášter tomu prvnímu řka: „Nech si klášter, já jdu dělat převozníka. A až narazíš na zralého žáka, pošli ho za mnou, abych splatil dluh svému učiteli.“ Uplynulo mnoho let, než jeden studen poslaný z kláštera za převozníkem dorazí. Důležitý je rozhovor mezi tím studentem a učitelem. Ale mě na tomto příběhu zaujalo to, že ve chvíli, kdy student pochopí dharmu a konečně se mu rozsvítí, tak ten učitel vyskočí z loďky a zmizí pod hladinou. Prostě spáchá sebevraždu.

A já jsem z toho pochopil, že pokud člověk realizuje buddhovství, potom neexistují pravidla, zda zůstat na živu nebo ne, otázka zůstává otevřená. Jeden učitel, kterému zůstal klášter se ve světě stará a pomáhá, a ten druhý, stejně moudrý, odejde dobrovolně ze světa.

A moje otázka je: „Může osvícený zenový mistr spáchat sebevraždu?“

Vidíš ten učitel z toho mnoho let starého příběhu tě stále učí, klade ti velkou otázku. Je to tedy dobrá otázka právě pro tebe. „Proč ten velký zenový mistr skočil do řeky?“ To je velký koan.

Ještě by mě zajímalo, jaká byla tvoje praxe před tím, než jsi se stala učitelkou. Tehdy jsi se starala o malé dítě a zároveň jsi asi hodně cvičila – jak jsi to zvládala?

Měla jsem štěstí, protože jsem už tehdy žila v zenovém centru. Do centra jsem se nastěhovala, když mému staršímu synovi bylo 5 let. Další se narodil do roka. Mohla jsem se sem nastěhovat jen pod podmínkou, že budu opatkou centra. Neměla jsem na výběr, velmi jsem chtěla v centru bydlet, a tak jsem souhlasila.

Měla jsem sál dharmy hned ve vedlejším domě – v našem zenovém centru je jedna hlavní budova a další budova, ve které společně s několika dalšími residenty žiji.

Tehdy jsme se s mým mužem střídali v hlídání našich dětí. Jeden den jsem na ranní praxi šla já a další den můj muž. Samozřejmě takový život není jednoduchý, je plný těžkostí. Člověk má málo soukromí, a když jste opatem, tak vás lidé pořád pozorují a posuzují.

Nebyl to snadný život, bylo zde mnoho smutných okamžiků, mnoho slz. Ale moje odhodlání, moje láska k praxi byla vždy nějak silnější než všechno ostatní. Vždy, když jsem vstoupila do sálu dharmy, jsem byla jako v nebi, byla jsem šťastná. Za to už jsem zaplatila vysokou cenu. Ale byla jsem připravená za to zaplatit. Můj muž na to připravený nebyl a odešel. Taková je svobodná volba.

V zenovém centru žiji dodnes a neměnila bych. Vidím obrovskou hodnotu té praxe, vidím, jaká jsem byla před 20lety, jaká jsem teď, jak jsem se za ty roky proměnila. A nejen já, ale jak se mění i ostatní. To je jedna z nejúžasnějších věcí, být svědkem toho, jak se lidé vlivem praxe mění. Přijdou třeba jen na týdenní ústraní a jsou unavení, smutní a nešťastní, a nemají příliš pěkné tváře…A po týdenním sezení dojde k velké proměně, jejich obličeje začnou zářit, uvolní se, je to neuvěřitelné. To, co vidíte navenek se s nimi děje i ve vnitř. Stávají se krásnými navenek i uvnitř. Pro mě je to ta nejúžasnější věc, které mohu být svědkem. Je to takové kouzlo. A já mám ráda kouzla.

Děkuji vám za otázky. Přijďte do našeho zenového centra a cvičte společně s námi.

Ze zvukového záznamu přepsala Věra Hrůšová.

Řeč dharmy při předání inka
MUKYONG JDPSN

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, potom s ní udeří do stolu.)
Ve 30. případu Mu Mun Kwanu se zenového mistra Matsua někdo ptá: „Co je
buddha?“
Mistr odpovídá: „Mysl je buddha.“
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, potom s ní udeří do stolu.)
Ve 33. případu Mu Mun Kwanu, Matsu na stejnou otázku odpovídá: „Žádná
mysl, žádný buddha.“
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, potom s ní udeří do stolu a ukáže na oltář.)
Buddha je zlatý. Je to mysl nebo to žádná mysl není? Jestliže máte mysl, jak ji
udržíte? Jestliže žádnou mysl nemáte, tak co?
KATZ!
V tomto sále dharmy je mnoho uší a očí.
Každý podléháme jiným emocím a náladám, máme různé touhy, různé obavy.
Hodně času strávíme přemýšlením o budoucnosti, o které doufáme, že bude
jiná, lepší, krásnější. Ale to je jen sen. Také hodně přemýšlíme o minulosti:
kde jsme udělali chybu, co špatného jsme způsobili, co jsme zmeškali. Ale to je
také jenom sen. Díku tomu všemu míjíme jedinou skutečnost, která nám
náleží – teď! Začátkem 80. let, kdy jsem začínal číst knihy o buddhismu, jsem
měl k životu stejný přístup.
Jedna kniha na mě velmi silně zapůsobila a nepřestává na mě působit ani
dnes: Avatamsaka sútra. Jejím jádrem je tato gátha: Jestliže chceš porozumět
Buddhům minulosti, budoucnosti a přítomnosti, potom bys měl vidět, že
přirozenost celého vesmíru je tvořena samotnou myslí. Představte si to, stačí
změnit svou mysl abychom byli svobodní nebo dokonce žili v ráji. Není to
úžasné! Všichni slovům této sútry na jisté úrovni rozumíme. Když jsme šťastní
a plni síly, potom se celý svět kolem nás stává radostným. Ale když je nám
smutno nebo jsme v depresi, potom se nám dokonce i mraky zdají být smutné
a déšť je jako pláč celého světa. Vše je problémem a my jsme pasivními diváky
světa, se kterým nemůžeme nic dělat.
Ale každý vytváří svůj vlastní svět. Mistr Matsu řekl: „Mysl je buddha,“ a také
řekl: „Žádná mysl, žádný buddha.“ Obojí patří k jednomu bodu. Jestliže chcete
tomuto bodu porozumět, musíte svou mysl vyhodit do koše. Hory, řeky,
stromy, obloha nad námi žádné problémy nemají. Jsou vždy úplné. To, co
vytváří problémy, je naše mysl.
V 80. Letech, kdy jsem hledal nějakou meditující skupinu, jsem tomu zdaleka
nerozuměl. Už jsem věděl, že pouhé intelektuální porozumění nestačí. Musím
se pokusit udělat něco sám. Ale to nebylo snadné. Jsem od přírody velmi
činorodý a energický. Moje žena mě někdy označuje za nervózního a
neklidného druha. Neuměl jsem si představit, že bych mohl po nějaký delší
časový úsek sedět klidně na polštářku a nic nedělat. Vznešené ideály, na které
učitelé meditace kladli důraz, jsem považoval za velmi vzdálené. Klidu a míru
swámiů a mnichů jsem byl na hony vzdálen. Ale zkusil jsem to.
Krátce před tím, než jsem to vzdal, jsem narazil na učitele zenové školy Kwan
Um. Bylo to velmi zajímavé setkání. Tento učitel byl také velmi energický. S
chutí organizoval, plánoval, hodně telefonoval. Vždy chodil rychle. Stále
spěchal a dělal dlouhé kroky. To bylo první čeho jsem si všiml. Zúčastnil jsem
se zenové praxe v Polsku, ve Varšavě. A shledal jsem zenovou praxi velmi
zajímavou – nešlo o nic svatého, bylo to spíš naopak. Všichni dělali tolik
poklon a tolik zpívali, až to i na mě bylo moc! Bylo to tak odlišné od
meditačních technik, které jsem do té doby vyzkoušel. V této praxi jsem našel
skvělé využití pro svou energii.
Dnes tady před vámi stojím a přednáším tuto řeč dharmy. Dostal jsem hůl a
dlouhou červenou kasu. Někdo z vás by si mohl říct: „Čeho ten člověk dosáhl?“
Ničeho zvláštního! Tato zeď je bílá a tamhleta taky. Ale prožil jsem jednu
zkušenost, která pro mě měla velký význam. Stalo se to v chrámu Ši Won Sa v
Koreji. V roce 1993 jsem se zde zúčastnil devadesátidenního ústraní. Střídavě
jsem tu míval dva skvělé dny a na to jeden hrozný den. To se zcela pravidelně
opakovalo. Znova a znova. Během dobrých dnů bylo všechno nádherné. Byl
tam takový klid a ticho – venku padal bílý sníh. Zpívali ptáci – bylo to
nepopsatelně krásné! Jednou z mých povinností bylo udeřit každé ráno a
večer do velkého chrámového zvonu. Každé ráno a večer zněl zvuk zvonu
údolím. Dva dny šlo všechno hladce a třetí den bylo všechno k ničemu.. „Co
tady proboha dělám? Copak jsem se zbláznil? Chci domů ke své milované
ženě.“ Takto ten den probíhal a bývalo to i mnohem horší. A pokračovalo, až
jsem to přestal rozpoznávat. Najednou to na mně nemělo žádný vliv.
Zajímavé! Dny míjely, má mysl se měnila, ale nebyly tu žádné překážky. Od té
doby už to na mě nikdy nemělo žádný vliv.
Dříve, když jsem se hádal se svou ženou, hádka trvala vždy minimálně tři dny
a potom následovaly tři týdny studené války. Nyní to vydrží jen tři hodiny. To
není moc. Už to nedokáže otrávit celý den našeho života. To je význam slov
„odhoď svou mysl“ – nic si nedrž. Nech to být, znova a znova.
Něco takového se muselo stát i Bódhidharmovi. Mnozí z vás už ten příběh
znají. Bódhidharma seděl v jeskyni v Sorinu, v Číně 9 let. Říká se, že se
nadechoval jen 3 krát za hodinu a celých devět let vůbec nepil ani nejedl.
Jednoho dne za ním přišel mnich jménem Chui Ko. Stál před jeskyní a prosil:
„Mistře, prosím, uč mě!“ Ale Bódhidharma se ani nepohnul. Byla zima a
sněžilo. Chui Ko opakoval svou prosbu. „Mistře, prosím, uč mě!“
Bódhidharma se stále nehýbal. Nakonec si mnich, aby ukázal svou upřímnost,
usekl paži. A křičel bolestí: „Mistře, nemohu to vydržet! Prosím, uklidni mou
mysl.“ Na to Bódhidharma odpověděl: „Kde je tvoje mysl?“ Mnich vykřikl:
„Nemohu svou mysl nikde najít.“ Na to Bódhidharma řekl: „Potom už jsem
tedy tvou mysl uklidnil.“ Máte mysl? Kde je vaše mysl? To je velmi důležitá
otázka.
Dnes tady stojím, pronáším tuto řeč a dostávám inka. Ale přitom nic
nedostávám. Ve skutečnosti něco dávám. Vracím svým učitelům obrovský
dluh.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, potom s ní udeří do stolu.)
Ať ve vaší mysli nic nezůstává.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, potom s ní udeří do stolu.)
Ať vaše mysl u ničeho nesetrvá.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, potom s ní udeří do stolu.)
Jenom to dělejte! Jak?
KATZ!
Děkuji, že jste přišli a poslouchali.

– Přeložila Věra Hrůšová
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Hora je zelená a řeka teče
MUKYONG JDPSN (ROLAND WÖHRLE-CHON)

Jednou se naproti mně posadil starší muž. Podivně zapáchal. Cestující vedle
něj si raději přesedli. Já jsem však zůstal na svém místě. Muž popíjel z láhve
vysokoprocentního alkoholu a potom mi z ní nabídnul. Zdvořile jsem odmítl.
Bylo zřejmé, že muž je osamělý a vyhledává kontakt. Začal vyprávět. Dozvěděl
jsem se, že nemá žádný domov. Dříve však měl dokonce práci a ženu, kterou
miloval. A tady ve městě jsou prý někde jeho děti, které již dlouho neviděl.
Jednoho dne se však všechno změnilo… Naslouchal jsem mu, položil mu pár
otázek. Svými nemotornými pohyby prstů a rukou mi předváděl své
kouzelnické umění. Je to prý jeho koníček. „Je důležité mít nějaký
koníček!“ říkal každému, kdo nastoupil do tramvaje. Chtěl jet do Schönefeldu,
ale to teď vlastně bylo jedno. Jel potom se mnou dál až k mojí zastávce. Před
tím než jsem vystoupil, přátelsky jsme se rozloučili. Zpozoroval jsem na sobě,
že ho obdivuji za jeho bezstarostnost. Je to člověk jako každý jiný se svým
příběhem, se svými touhami a plány, se svým pláčem i smíchem.
Co je to být člověkem? Všichni říkáme „Já“. Ale rozumí někdo tomuto Já? V
přírodě má vše svůj úkol. Tygr, had, květina, všichni rozumí své práci. Jen
člověk jakoby nevěděl, proč přišel na tento svět – a tak pořád hledáme: sebe
sama, naše předurčení nebo naplnění; všeobecně platná pravidla a normy:
zákony, možnosti a původ; a stále znovu hledáme význam života a umírání,
vysvětlení, smysl a lásku – každý svým vlastním způsobem. Někteří chtějí
změnit svět. Někteří se starají jen o zábavu a konzum. Někteří z nás se spokojí
jen s hezkými slovy nebo vědeckými teoriemi. Někteří se zamilují do hledání a
zůstanou hledači. Někteří zapomenou, co je přimělo k hledání a co chtěli
hledat. A jiní zase nechtějí nic. Kdyby tu nebyla taková připoutanost k jídlu,
spánku, penězům slávě, sexu, k věcem, které nás vplétají zpět do života, které
se týkají nás všech. Věci, kterými opět začíná naše dotazování a hledání…
Jeden moudrý člověk kdysi řekl: „Hora je horou a řeka je řekou.“ To je
bezpochyby pravda. Jasné zrcadlení skutečnosti. Ale jak se to stane? Jak to
funguje a co znamená prožít tuto pravdu každodenním konáním?
Stačí říct: „Meloun je melounem?“ Když chce člověk vědět, co je meloun,
potom musí vzít nůž, kousek melounu si uříznout a sníst: Aaaah, báječné –
tak to je meloun.
Kousnout, poslouchat, jednoduše udělat to, co je nutné! Musíme dosáhnout
sebe sama, svého skutečného Já v tomto konkrétním momentě. To se podaří
jen tehdy, když nevytváříme dobré a zlé, ani žádné mám rád a nemám rád.
Potom je hora horou a řeka řekou. V okamžiku, kdy se vrátíme ke svému Já,
poznáme: „Vše už je dokonalé, tak co by mohlo chybět?“ Pokud je tento
okamžik jasný a ten příští také, potom bude náš život také jasný. Situace, náš
vztah k situaci a naše konání. Život a konání jdou ruku v ruce s pravdou.
Vnitřní a vnější se stane jedním. Potom hora není jen horou a řeka není jen
řekou, nýbrž čisté zrcadlení skutečnosti v nás: „Hora je zelená a řeka teče.“
Podobně: když potkáme člověka, který je v nouzi, potom se snažíme mu
pomoci. V zenu to nazýváme velkým soucitem nebo velkou cestou bódhisattvy.
„S obnaženou hrudí, bosý přichází mezi lidi. Celý špinavý a umouněný od
popela, usmívá se od ucha k uchu. Bez pomoci mystických sil přiměl suché
stromy, aby kvetly.
Mít otevřenou náruč pro lidi a dělat, co je potřeba, pomáhat potřebným.
Bódhisattva přešel z velkého Ne do velkého Ano, a tak překonal všechny
překážky. V bytí bódhisattvy se vše spojilo a vše se stalo živým. Hora je zelená
a řeka teče, je vyjádřením velké lásky, velkého soucitu a velké cesty
bódhisattvy. Znamená to bytí v přítomnosti, bytí s ostatními a bytí pro druhé.
Velký soucit nenacházíme jen v životopise Buddhy, Ježíše, Gándhího nebo
Matky Terezy a mnohých dalších, jejichž jména tu nemůžeme jmenovat. Velký
soucit je v každém z nás. Můžeme se dostat do podmínek, které nás postaví do
situace, kdy beze strachu, otevřeně a empaticky přijmeme svět s otevřenou
náručí.
Věnujeme se zenovému cvičení, abychom objevili náš potenciál, který pomůže
zachránit všechny bytosti před utrpením. Cítících bytostí je bezpočet a my
slibujeme, že je prostřednictvím všudypřítomné pravdy zachráníme.
Sebeklamy jsou ustavičné, slibujeme všechny prohlédnout. Učení jsou
nekonečná, slibujeme všechna poznat. Buddhova cesta je nepochopitelná,
slibujeme jí dosáhnout. Prostřednictvím hledání pravdy, vzdání se
nevědomosti a jejího překonávání vnášíme zpět do našeho života zářivou
zkušenost pravdy. Pochopíme pak, že existuje nepřetržitě bez závislosti na
ničem a vše je takové, jaké je: „Hora je zelená a řeka teče.“
Jednoho dne byl v klášteře velký nepokoj: Mniši východního křídla se hádali s
mnichy západního křídla o kočku. „To je naše kočka!“ „Ne, je naše, my ji každý
den krmíme!“ Tak to šlo dál a dál. Než k nim přišel mistr Nam Cheon. Vzal
kočku a zvedl ji do výšky. V druhé ruce držel nůž. Zvolal: Mniši! Dejte mi
jedno slovo a ta kočka bude žít!“ Mniši nemohli přijít na to slovo, a tak kočka
zemřela. (14. brána Wu-Men Kuanu)
Jak můžete zachránit tu kočku?
Zenová zkušenost se musí spojit s moudrostí, aby se projevila v našem konání.
Potom můžeme zachránit kočku. Mistr Nam Cheon až do dnešního dne zvedá
ruku a praví: „Dejte mi jedno slovo!“
– Přeložila Barbora Stojaspalová
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Řeč dharmy při otevření zenového centra v Praze
ANDRZEJ PIOTROWSKI JDPSN

Řeč dharmy u příležitosti otevření nového zenového centra v Praze, 7. října
2007.
(Udeří zenovou holí do stolu.)
Toto je pravý domov Buddhy.
(Udeří zenovou holí do stolu.)
Toto je pravý domov Dharmy.
(Udeří zenovou holí do stolu.)
Toto je pravý domov Sanghy.
Řekněte mi tedy: Kde je ten pravý domov těchto třech klenotů?
KATZ!
(Hovoří polsky): Jsme tu společně v tomto pěkném pražském zenovém
centru, a já jsem velmi rád, že se tu s vámi setkávám. (Oleg překládál do
slovenštiny.) Překlad prosím. (Smích z publika.) Ach, ok, pardon. (Smích)
(Pokračuje anglicky): Jsme tedy v hezkém pražském zenovém centru, a je
velmi příjemné všechny vás tu potkat. Gratuluji k získání nového zenového
centra, i když ve skutečnosti to není nové zenové centrum. Je to reinkarnace
toho starého centra, jelikož jméno se nemění. A jméno vašeho zenového
centra je překrásné. Pokud vím, jmenuje se Soeng Kwang Sah. Soeng Kwang
znamená podstata světla. A světlo je přirozeným průvodcem všech, kdo hledají
cestu. A tak Soeng Kwang Sah je novým zářícím bodem na mapě světa. Takové
zářící body potřebujeme, abychom našli svou cestu. Buddha řekl, že lidské
bytosti původně nemají žádný význam, žádný směr a žádný smysl. A díky jeho
učení můžeme z tohoto nedostatku významu učinit velký význam. Z
nedostatku směru velký a pravý směr. A proto potřebujeme tyto zářící body na
mapě světa. Jinak jsme ztraceni. Jednou řekl zenový mistr Un Mun svým
studentům: „Tento svět je otevřený a rozlehlý. Proč si oblékáte meditační šaty,
když zaslechnete zvuk zvonu?“ Mohli bychom se zeptat stejně jako Un Mun:
„Tento vesmír je široký a otevřený. Proč vytvářet zenové centrum?“ Široký a
otevřený znamená, že všechno je úplné a volné, bez překážek. Vše je od
samého začátku prosyceno buddhovskou přirozeností. A celý vesmír je
opravdu velkým a úžasným zenovým centrem. Toto zenové centrum není třeba
otevírat. Protože nikdy nebylo zavřené. Ale já vím, a vy také, že toto jsou jen
konejšivá slova. Bohužel se cítíme trochu odděleni od toho širokého,
otevřeného domova. A proto je nutné užívat těchto šikovných prostředků, jako
je vytváření zenových center, abychom našli svou původní cestu. Nakonec
zjistíme, že celý vesmír je naším domovem a že celý vesmír je naším zenovým
centrem. A tak prosím, starejte se o toto místo. Je to veliký poklad. Pokud
chcete, aby vás toto ! místo po dporovalo, musíte jej taktéž podporovat.
Příčina a následek v tomto světě fungují zcela jasně. Pokud jej nebudete
podporovat, také jím nebudete podporováni. Toto místo je velmi, velmi
výjimečné. Je to domov sanghy. Zde můžete najít zrcadlo, v němž naleznete
sami sebe. Svou pravou tvář. Proto prosím, starejte se. Ze všech svých sil o
toto místo pečujte. Přeji si, aby tak činili všichni. Ok?
Věra řekla jednu zajímavou věc: Že Gate Gate Paragate znamená přesun z
jednoho břehu na druhý. Když se budeme zabývat významem této mantry,
budeme doufat, že jakmile toho druhého břehu dosáhneme, můžeme
odpočívat a přestat dále pracovat. Ale jak sami vidíte, dosažením druhého
břehu nic nekončí. A stále máme spoustu práce. Protože cítících bytostí je
bezpočet, a my věříme, že je všechny zachráníme. Směřování tohoto místa je
tedy přesně takové. Nepřestávejte pracovat, najděte zde útočiště a udělejte z
něj útočiště i pro ostatní. A zkoušejte, zkoušejte, zkoušejte, deset tisíc let. Ještě
jednou gratuluji.
(Třikrát udeří zenovou holí do stolu.) Je to otevřené nebo zavřené? Řeknete-li,
že otevřené, udeřím vás třicetkrát. Řeknete-li, že zavřené, také vás udeřím
třicetkrát. Co uděláte?
KATZ!
Nic nedělejte. Užívejte toto místo a praktikujte zde.
Děkuji za pozornost.

– Přeložila Lucie Hanigerová
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Řeč při předání inky
ANDRZEJ PIOTROWSKI JDPSN

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, pak udeří holí do stolu.)
Přicházení s prázdnýma rukama je odcházení s prázdnýma rukama.
Odcházení s prázdnýma rukama je přicházení s prázdnýma rukama.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, pak udeří holí do stolu.)
Původně — žádné přicházení, žádné odcházení.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, pak udeří holí do stolu.)
Přicházení s prázdnýma rukama je přicházení s prázdnýma rukama, odcházení
s prázdnýma rukama je odcházení s prázdnýma rukama.
Které z těchto tří tvrzení je pravdivé? Jestliže na to přijdete, tak vás tato hůl
třicekrát udeří. Jetliže na to nepřijdete, rovněž dostanete třicet ran. Co můžete
udělat?
KAAATZ!
Dnes jsme se zde sešli, abychom se zúčastnili této ceremonie, a po té, co
skončí, toto místo opustíme. Velice vám všem děkuji, že jste přišli. Rád bych
vyjádřil vděčnost svým učitelům; nade vše zenovému mistrovi Seung Sahnovi,
který založil Zenovou školu Kwan Um a naplnil ji duchem svého učení;
zenovému mistrovi Wu Bongovi za jeho vedení a záštitu a Aleksandře
Porterové JDPSN, která vždy byla příkladem praxe, moudrosti a jasného
učení. Rád bych rovněž poděkoval Grazyně Perlové JDPSN a všem dalším
učitelům, se kterými jsem měl příležitost cvičit.
Dnešní ceremonie poukazuje na velkou práci života a smrti. Náš život je velmi
krátký. Mohl bych říci, že včera jsem byl dítětem, dnes jsem dospělý, zítra
budu starcem a další den že budu muset přírodě vrátit toto půjčené auto (své
tělo). Když vstupujeme do tohoto světa, máme pouze prázdné ruce, a když
svět opouštíme, tak také s prázdnýma rukama. Tady nejde o zvláštní objev
buddhismu, je to základní pravda naší lidské existence. Všichni tomu rozumí.
Porozumění ale nestačí, a tak jádrem naší praxe je použít svých prázdných
rukou, dát jim práci a využít svůj život. To znamená dosáhnout osvícení a
pomoci světu.
Naše praxe je něčím velmi vzácným a hodnotným, protože se chopí této práce
přímým vypořádáním se s naší nejhlubší úzkostí a otázkou v našem životě:
„Kdo jsem?”. Náš svět obvykle odvádí naši pozornost od této otázky. V
Chrámových pravidlech nalezneme: „Jestliže neotevřeš svou mysl v tomto
životě, nebudeš schopen strávit jedinou kapku vody. Lidské bytosti nemohou
dosáhnout pravého štestí bez porozumění sobě samým. Také jsem léta bloudil
veden touto úzkostí a dostal jsem se velmi blízko k zničení vlastního života.
Nakonec jsem pochopil, že jediná věc, která by mi mohla pomoci, je hluboká
proměna způsobu, jakým vedu život. Pak jsem přišel do varšavského zenového
centra a poslechnul jsem si učení zenového mistra Seung Sahna. Byl to velký
objev. Jedno polské rčení praví: „Je to, jako když se člověk ztratí ve velkém
městě, a najednou na ulici potká své rodiče.“ Měl jsem podobnou zkušenost.
Cítil jsem se jako auto, které bylo po nehodě odvezeno do nejlepší opravny.
Na Buddhovu dharmu se můžeme dívat jako na druh léku, který může
způsobit uzdravení. Její úloha je proměnit mysl nevědomosti a utrpení na
mysl štěstí a osvícení. Dnes tyto prázdné ruce dostávají zenovou hůl, což
znamená novou práci. Také to znamená, že se znovu stávám žákem, protože
učení zenového mistra Seung Sahna říká, že všechny věci jsou našimi učiteli.
Naše práce neskončí tak dlouho, dokud cítící bytosti budou trpět. Cíl naší
praxe není nikdy oddělen od toho, čím právě jsme, a přesto je nezávislý na
prostoru a čase. Komentář k jednomu kóanu z Mu Mu Kwan říká: „Ještě před
tím, než udělal první krok, dorazil na místo; ještě předtím, než otevřel ústa,
dokončil řeč.“ Kompas zenu rovněž tvrdí, že bez kultivace jste již úplní.
Nicméně všichni zakoušíme karmické vlny, které stíní naši původní čistou
mysl, a proto je nutné pokračovat v praxi. Jejím palivem je horlivost.
Jednou během rozhovoru se zenovým mistrem Wu Bongem jsem ze sebe
vychrlil všechny své problémy. Trpělivě mne vyslechl a po chvíli ticha vytáhl
talíř s čokoládovými koláčky – dobrý způsob jak uklidnit děti, a v tomto
případě velmi účinný. Pak pravil: „Nevím o zkratce, ale vím, že naše praxe
funguje. Musíš být trpělivý a vytrvat.“ Ta vytrvalost je jako zahřívání ledu,
kterým je naše karmická mysl. Jak naše praxe zraje, tak se ledová kostka
zmenšuje a zmenšuje, až se stane vodou, pak párou a nakonec zmizí. Pak se
objeví ta jedna čistá a jasná věc, která nezávisí na životě a smrti. Říkáme jí
pravé já. Potom je možné pomoci světu. Nemusíme se již dále starat o své
prázdné ruce. Stále mají spoustu práce.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, pak udeří holí do stolu.)
Jestliže máte velkou víru, dosahujete Cesty.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, pak udeří holí do stolu.)
Jestliže máte velkou odvahu, dosahujete Pravdy.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu, pak udeří holí do stolu.)
Jestliže máte velkou otázku, dosahujete Správného života.
Cesta, Pravda, Správný život – jsou jedním nebo se liší?
KAAATZ!
Venku za oknem poslední denní paprsky. Uvnitř mnoho jasných přátelských
tváří.
Co pro vás mohu udělat?

– Přeložil Jindra Koubek
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Řeč při předání inky
MUCHAK JDPSN

3. 5. 2008 v berlínském zenovém centru
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří jí do stolu)
Zen znamená být svobodný od života i smrti.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří jí do stolu)
Sútra srdce říká: Není žádné stáří, ani smrt, žádné dosažení, ani nic k
dosahování.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří jí do stolu)
Pokud zde však nic není, od čeho se máme osvobodit? Čeho musíme
dosáhnout?
Kaaatz!
Obloha je modrá a my zde společně sedíme. Děkuji vám, že jste přišli na
ceremonii.
S buddhismem jsem se setkala poprvé, když mi bylo devatenáct let. Bylo to na
začátku mých studií na univerzitě. Tehdy jsem potkala na kolejích svoji
kamarádku. Řekla, že toho dne večer pojede ještě s dalšími studentkami z
jejich buddhistického kroužku do buddhistického chrámu. Řekla, že si tam
dají společnou večeři a potom si budou povídat. Pomyslela jsem si, že bych
chtěla jet s nimi. Jely jsme tedy společně do chrámu, který byl postaven na
hoře poblíž Soulu. Po večeři nás opat chrámu svolal do sálu dharmy. Poté, co
jsme se všechny sešly v sále, ctihodný opat řekl: „To je skvělé, že se mladí lidé
jako vy zajímají o buddhismus. Dnes je úplňková noc. A jak jistě víte, praxe za
úplňku účinkuje dvakrát silněji. Proto navrhuji, abychom tuto noc udělali
společně 3000 poklon.“ Nikdo se neodvážil odporovat. Nejprve mi však museli
ukázat, jak se něco takového jako „poklona“ dělá. Opat nám také doporučil,
abychom při každé pokloně nahlas pronesli: „Prosíme, převeď nás na druhý
břeh.“ Do svítání jsem tedy udělala 3000 poklon. Z chrámu jsem se vyplazila
po čtyřech a nějak se dostala domů. Více jak jeden týden jsem nemohla udělat
jediný krok, aniž bych necítila bolest. Asi po dvacáté pokloně jsem si tehdy
řekla: „Ne, já už nemůžu, je to příliš namáhavé.“ S železnou vůlí jsem to ale
vydržela a dělala další poklony z jediného důvodu, kterým byla právě ona věta,
„Prosíme, převeď nás na druhý břeh.“ Nevěděla jsem sice úplně přesně, co se
tím druhým břehem myslí. Ale věděla jsem dost na to, abych pochopila, že je
to něco neobyčejného, zvláštního a nového, něco, po čem jsem už dlouho silně
toužila.
Během svého mládí a i v pozdějších letech jsem byla spíše velmi depresivní
člověk. Myslela jsem si, že vše je stále jen opakováním toho samého a naše
existence tedy nemá žádný smysl. Byla jsem vážně přesvědčena o tom, že si
vezmu život. Pak mě ale napadlo, že jsem ještě nezkusila všechno. Ve filmech a
v literatuře se oslavovala erotická láska. Pomyslela jsem si, před tím, než
zemřu, vyzkouším to. O pár let později jsem začala cvičit jógu a hinduistickou
meditaci v Indii. Hinduisté věří tomu, že pokud chce člověk dosáhnout
absolutna, měl by praktikovat askezi a zdrženlivost. S mužem jsme tehdy delší
dobu žili jako bratr a sestra. To vše bylo tehdy projevem mého zoufalého
hledání smyslu života.
Nevím, čím jsem si v životě zasloužila všechno to dobré a krásné. Poznala jsem
zenového mistra Wu Bonga a krátce poté i zenového mistra Seung Sahna a
jeho učení. Jeho „Ničeho se nedrž!“ bylo jako ostrý meč, který odetínal
všechny mé fantazie, myšlenky a touhy. Brzy poté jsme s manželem proměnili
náš byt v zenové centrum. Nad zenovým centrem bydlela jedna stará paní.
Vlastně jsem ji skoro nepotkávala. Vídala jsem jen její starší dceru a tu jsem
občas i navštěvovala. Jednoho dne, když jsem procházela kolem jejich dveří,
slyšela jsem tiché kňourání: „Pusť mě odsud ven!“ Zeptala jsem se: „Co se vám
stalo? Zamknul vás někdo? Jak vám mohu pomoci?“ Ale ona na mé otázky
skoro nereagovala a stále jen opakovala tu samou větu jako nějakou mantru.
Po nějaké chvíli to přestalo. Příští den jsem v jejich bytě zaslechla nějaký
rámus a bušení. Zřejmě tloukla nějakou holí do dveří. Přitom hlasitě křičela,
ječela a vzlykala: „Pusť mě odsud ven!“ Už jsem málem zavolala policii.
Myslela jsem si, že se tam musí dít nějaké bezpráví. Když jsem pak uviděla její
dceru pospíchat po schodech nahoru, zakřičela jsem na ni: „Jak jste si mohla
dovolit zamknout svoji starou matku v bytě?“ Nato se na mě nechápavě
podívala a odvětila: „Za těmi dveřmi přece nikdo zamčený být nemůže“. Tento
typ dveří má prý totiž zámek se zástrčkou, to znamená, že se mohou otevírat
pouze zevnitř. Kdyby někdo chtěl dveře otevřít zvenku, potřeboval by klíč.
Takže ta stará paní se zamknula sama! O několik dní později byla odvezena na
psychiatrii.
Při jedné meditaci jsem dospěla k poznání, že tím svým neustálým hledáním
absolutna na tom nejsem nijak jinak než ta stará paní. Chtěla jsem se dostat
na druhý břeh, a proto mých 3000 poklon bylo jako výkřiky té staré paní.
Když se člověk podívá pozorněji, tento svět je jako jeden veliký blázinec. Každý
si buduje své vlastní vězení. Zamykáme se sami dvojitými a trojitými závorami
a křičíme, že chceme svobodu. Tato vězení se jmenují: Vězení osvícení, vězení
svobody, vězení dokonalosti. Jakmile vytvoříme myšlenku svobody, ve
stejném momentě už jsme nesvobodní. Ve chvíli, kdy myslíme na dokonalost
nebo na osvícení, stáváme se nedokonalými a neosvícenými. Zde začíná proces,
ve kterém se honíme za svými myšlenkami. To, co náš duch vytváří, nám
připadá tak reálné, že to chceme bezpodmínečně dosáhnout a realizovat. Ale
učení zenového mistra Seung Sahna je velmi jednoduché. Učil nás, že máme
všechno pustit. Když všechno pustíme, potom je všechno tak, jak je, dokonalé
a úplné. Nemusíme tedy bezpodmínečně spěchat z jednoho kjolče na druhé a
dělat tisíce poklon. Musíme jednoduše opustit naše myšlenky a představy.
Potom opustíme i naše vězení a dveře se otevřou a my uvidíme všechno čistě.
Je to ta nejlepší pomoc, jakou můžeme dát světu. Nemusíme se ani ptát „Jak ti
mohu pomoci?“ Toto je největším přínosem pro tento svět.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří jí do stolu)
V tomto bodě existuje svoboda od života a smrti.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří jí do stolu)
V tomto bodě není ani svoboda, ani život a smrt.
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří jí do stolu)
Zenový mistr Ko Bong řekl, že pokud z tohoto bodu uděláš ještě jeden krok
kupředu, jsi mrtvý. Když půjdeš o krok zpět, potom také zemřeš. Nesmíš ale
setrvávat v tomto bodě. Nikdo ti nemůže pomoci. Jak zůstaneš na živu?
Takže, jak můžeme zůstat na živu?
Kaaatz!
Moje řeč právě skončila. Děkuji vám za pozornost.

– Přeložila Barbora Stojaspalová
Copyright © 2009 Kwan Um School of Zen

Pochvalný zpěv zazenu mistra Hakuina

Od počátku jsou všechny bytosti buddhou.

Jako voda a led,

Bez vody není ledu,

Tak mimo nás nejsou žádní Buddhové.

Jak blízko jsme pravdě

A jak daleko hledáme,

Jako člověk ve vodě, který křičí “Žízním!”

Jako dítě narozené v bohatství

Které chodí po této zemi chudobné,

Bez konce chodíme v kruhu mezi šesti světy.

Z klamu ega vychází

naše utrpení.

Z jedné temné cesty na druhou jdeme temnotou –

Jak vysvobodíme se z kola samsáry?

Branou ke svobodě je samádhi zazenu –

Za vší chválou a velebením,

Je čistá Mahajána.

Následování předpisů, pokání a štědrost,

Bezpočet dobrých skutků a cesta správného žití

To vše vychází ze zazenu.

Jedno skutečné samadhi zháší zlo:

Čistí karmu. Rozpouští překážky.

Kde jsou pak temné cesty, které by nás vedly na scestí?

Čistá země lotosu není daleko.

Když tuto pravdu slyšíme s pokorou a vděkem v srdci,

Chválíme-li ji a objímáme, praktikujeme její moudrost,

Dostane se nám nekonečného požehnání a mnoha zásluh.

Když se obrátíme dovnitř a přesvědčíme se o své pravé přirozenosti –

Toto pravé já je ne-já,

Naše vlastní Já je ne-já –

Jdeme za ego a moudrá slova minulosti.

Brána k jednotě příčiny-a-následku

Je otevřena dokořán.

Ne dvě a ne tři, ale přímo vpřed vede Cesta.

Naše forma je teď ne-formou,

Odcházením a přicházením nikdy neopustíme domov.

Naše myšlenka je teď ne-myšlenkou,

Náš tanec a naše písně hlasem Dharmy.

Jak nesmírné je nebe neomezeného samádhi!

Jak jasný a čirý měsíční svit moudrosti!

Co nám tedy schází?

Nirvána se otevřeně ukazuje před našima očima.

Tato země, na které stojíme je čistou zemí lotosu,

A toto tělo je tělem Buddhy.

Překlad Petr Němčanský

Otevřená mysl

Mjong Oh Sunim, JDPSN

Z workshopu, který proběhl v rámci

konference Celý svět je jedna květina.

Kdysi byla v jednom malém městě velká povodeň. Záchranáři vyzývali všechny k odchodu, jeden muž si však stále trval na svém – jeho prý vede pouze Bůh a on ví, že Bůh ho zachrání. Odmítl s ostatními odejít.

Za nějaký čas voda stoupla a muž vylezl na střechu. Kolem domu projel člun a lidé na muže volali: „Naskoč! Rychle!“

„Ne,“ řekl muž, „Bůh se o mne postará.“ A člun odplul pryč. Voda opět stoupla a muž vylezl na střeše ještě výš. Začal být trochu nervózní. Přiletěl vrtulník a pilot na muže zavolal: „Rychle! Naskoč!“

„Ne, díky,“ řekl muž. „Bůh se o mě postará.“ A vrtulník odletěl. Nakonec voda zalila celý dům a muž utonul.

Když přišel do nebe, položil Bohu takovouto otázku: „Celý život jsem v tebe věřil. Proč jsi mi nepomohl?“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Bůh. „Poslal jsem ti záchranáře, člun a nakonec i vrtulník!“

Bůh, to není jenom křesťanský nebo židovský Bůh – je to také Absolutno, Mysl, Universum, Pravé Já, nazývat to můžeme jakkoli. Tento příběh říká, že když si přivoláme na pomoc své pravé „já“ – silnou praxí, udržováním mysli „nevím“ a používáním technik jako sezení, zpěvy, mantry – pomoc se v nějaké formě vždycky objeví. Nezahazujme ji jen proto, že na sobě zrovna nemá velkou nálepku „ZEN“ či „Kwan Seum Bosal“.

Kwan Seum Bosal může mít také podobu přítele, knihy, televizního programu, rabína, může to být i dobrý nápad. Buďte pozorní, bez předsudků a mějte mysl stále otevřenou. Pak dokážete porozumět zprávě bódhisattvy Kwan Seum Bosal a dotknout se jedné z tisíce rukou, které jsou k vám nataženy.

– Přeložil Jirka Lněnička

© Zenová škola Kwan Um 2008